Proč reformovat veřejné finance? K tomu bývají důvody dva. Prvním je objektivní hrozba, že rostoucí zadlužení povede ke kolapsu systému. Druhým je motiv politický. Vládnoucí garnitura je přesvědčena, že je třeba snížit míru přerozdělování, omezit okruh veřejných statků.

Z prvního důvodu přikročily vlády v různých státech i dobách k velmi drastickým reformám, i když politicky by je nikdy dobrovolně neprosazovaly. Ano, největším monetaristou je fiskální krize. Druhý důvod je principiální a nikoli účelový. Je ctí pravicového politika, aby při příchodu k moci přestal s plamennými řečmi a trochu si popálil prsty nepopulární reformou.

Jak jsme na tom nyní a u nás? První důvod se zdá být naplněn dostatečně. Ekonomika roste, ale jednak by mohla růst rychleji, nebýt vysokého zdanění a zbytečných regulací, jednak ve světě otevřené ekonomiky je takový růst velmi zranitelný. Jestliže ani ten dnešní kolem pěti procent neumí nakrmit rozevřený jícen mandatorních výdajů, co by mohlo nastat, kdyby přišlo období deprese? Příjem veřejných rozpočtů by prudce poklesl a černé vize o zhroucení systému by se mohly naplnit.

A co druhý důvod? Tady už je to sporné. Česká veřejnost ve volbách nedala zásadním principiálním reformám zelenou, ale spíše opatrnou žlutou. Strany koalice (které jsou navíc reformní ve velice různé míře) nezískaly od voličů většinu, drží se díky dvěma přeběhlíkům. Vláda ví, že její mandát k revoluci financí je slabý. Kdo si představuje, že by měla být odvážnější, trochu jí křivdí. Ovšem heslem této vlády při jejím vzniku bylo: reformy nebo předčasné volby. A svůj politický závazek plnit musí.

Jaké parametry má mít reforma? Dva hlavní: hloubku a systémovost. Hloubka by měla odpovídat naléhavosti problému a síle mandátu. Jakkoli by se mi chtělo volat po hloubce větší, naléhavost a mandát tak jednoznačné nejsou.

Co se týče systémovosti, tady lze být náročnější za všech okolností. A zdá se, že větší ucelenost a komplexnost reformy by zapotřebí byla.

(psáno pro MFD)