aneb Zatím mnoho povyku pro nic

Referendum ve Velké Británii je mimořádně významnou politickou událostí zkušeností, již budou mít na zřeteli i poslanci, kteří se ve Sněmovně mají zabývat vládním návrhem ústavního zákona o referendu.

Prezident republiky nedávno před poslanci zdůraznil význam referenda jako ústavního prostředku k překonávání neuspokojivého stavu odcizení mezi občany a státem a jeho politickými představiteli. Toto odcizení není nějakým českým specifikem, ale je to obecný jev, který se projevuje ve všech evropských zemích.

Proto již koncem devadesátých let Parlamentní shromáždění Rady Evropy přijalo rezoluci č. 1121, jež podporuje zavádění referenda do ústavně politických systémů členských zemí, aby se překonávalo ochabování zájmu občanů o politiku, aby se podněcoval rozvoj občanské společnosti a aby se bránilo oslabování vazeb státní moci a občanů.

Absence referenda v našem ústavním uspořádání je dluhem vůči politické demokracii u nás, za který nese odpovědnost česká parlamentní pravice.

Ústava ČR prohlašuje, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. O výklad a provedení tohoto ústavního článku probíhal až dosud politický zápas. Představitelé pravicových stran, kteří zásadně odmítají referendum jako organickou složku politické demokracie v ČR, připouštěli jen možnost jednorázového referenda pro ty či ony speciální případy.

Zástupci ČSSD a KSČM prosazovali pojetí referenda jako součásti demokratického uspořádání státu. Proto se vyslovovali pro přijetí ústavního zákona, který by stanovil obecné podmínky, kdy se referendum může konat (vymezení předmětu, včetně stanovení okruhu otázek, o kterých se referendum konat nemůže) i stanovení povinné účasti občanů, aby referendum mohlo být platné, i podmínky soudní kontroly (Ústavní soud) pro jeho vyhlášení.

V každém volebním období byla podána řada návrhů takového ústavního zákona. Přijat byl jen zvláštní ústavní zákon o lidovém hlasování o vstupu ČR do EU.

I navrhovatelé z levicových stran vycházeli ze základního předpokladu, že ČR je parlamentní demokracií. Referendum je v tomto hledu a smyslu demokratickým institutem výjimečné povahy (ČR není Švýcarsko), který může jen v ústavně stanovených podmínkách doplnit či posílit výkon státní moci prostřednictvím orgánů moci zákonodárné.

Vládní návrh předložený v tomto volebním období sice navazuje na dřívější předlohy zejména poslanců ČSSD, ale v podstatných ohledech je omezuje. Referendum se může konat jen na základě petice občanů s nejméně 250 tisíci podpisů, a to ve lhůtě šesti měsíců ode dne oznámení sběru těchto podpisů.

Dříve podávané návrhy počítaly vedle této lidové iniciativy i s tím, že referendum může iniciovat také vláda a skupiny poslanců a senátorů. Za těchto předpokladů se referendum mohlo stát organičtější součástí demokratického fungování státu, protože vládní či opoziční strany by měly možnost vtahovat do rozhodování o důležitých věcech vnitřní nebo zahraniční politiky občany a podnítit i jejich zájem o chod státní politiky.

Referendum v dříve podaných návrzích mělo i širší povahu v tom, že se mohlo konat i o zákonech (jejich návrzích), mohlo mít i poradní charakter třeba k zajištění názorů občanů na tu či onu důležitou otázku státní politiky.

Nynější vládní návrh se mi jeví jako příliš restriktivní, jak pokud jde o jeho předmět, tak i pokud jde i o jeho možné navrhovatele. I při vědomí rizika snah o zneužití tohoto demokratického institutu mám za to, že podaný návrh příliš připomíná Shakespearovu hru „Mnoho povyku pro nic“.

Autor je ústavní právník a bývalý poslanec ČSSD

Právo, 30.6.2016