Vnitrostranická hlasování jsou správnou cestou, to v režii ČSSD však působí těžkopádně

Zatímco veřejný prostor v uplynulých měsících hojně zaplňovalo téma celostátního referenda, konkrétně zejména jeho použití pro hlasování o našem setrvání v Evropské unii, jedno malé, vnitrostranické referendum odstartovali sociální demokraté. Význam hlasování je velký, vždyť má rozhodnout o vstupu ČSSD do vlády. A ať už dopadne jakkoliv, nesporně hodně vypoví o straně, v níž probíhá, a trochu i o přímé demokracii.

Nejedná se o premiéru, poněvadž referendum o vstupu do vlády se u nás konalo již v létě 2010, kdy měli „véčkaři“ neboli registrovaní příznivci Věcí veřejných v internetovém hlasování schválit angažmá strany ve vládě Petra Nečase. Stranické vedení tehdy hlavně trnulo, zda se dosáhne požadované desetiprocentní účasti. Nicméně kritici „veverek“, jak se VV přezdívalo, namítali, že jde o strach přehnaný, či dokonce hraný, neboť celý elektronický systém hlasování měla stranická centrála plně pod kontrolou. Překvapení se nekonalo, vstup do vlády prošel, byť ono hlasování prokázalo, že slogan „strana přímé demokracie“, který si VV vepsaly do štítu, je především marketingovým tahákem, nikoliv realitou. Účast v referendech, v nichž měli registrovaní příznivci možnost ovlivnit politiku VV, byla totiž velmi nízká a později se též potvrdila podezření o manipulacích s výsledky hlasování.

Ďábel vězí v detailech

Aktuální referendum ale není ani premiérou vnitrostranické přímé demokracie v ČSSD. Již v roce 2014 strana uspořádala korespondenční referendum o změně stanov. Dle webu ČSSD bylo tehdy odesláno celkem 22 577 obálek, což patrně odpovídalo tehdejšímu počtu členů. Hlasování se však účastnilo jen 52,19 procenta členů, konkrétně 11 783. Velikost aktivního členstva ČSSD se tedy dala zhruba odhadnout na 12 tisíc. Na konci loňského roku ČSSD evidovala již jen 18 967 duší, lze si ale opět položit otázku, kolik z nich je čistě formálních, popřípadě dokonce „mrtvých“, účelově nabraných do nějaké místní organizace v rámci vnitrostranického soupeření.

Pravdivost rčení, že ďábel vězí v detailech, je v případě referend obzvlášť patrná. Šlo by ho však parafrázovat i do podoby: detaily prozrazují záměr vyhlašovatele. Vedení ČSSD určitě chce, aby ke vstupu do vlády získalo souhlas. Ke schválení totiž stačí nadpoloviční většina účastníků při alespoň 25procentní účasti, stejně jako v roce 2014. O vládním angažmá tak může rozhodnout i jenom 12,5 procenta plus jeden člen strany. Čili, má-li ČSSD cca 19 tisíc členů, 2376 lidí. Leč i kdyby přišli všichni, rozhodne devět a půl tisíce hlasů.

Což není žádná „masovka“, ale relativně exkluzivní záležitost. Tím spíše se otevírá prostor – ne snad přímo k machinacím (ostatně, právo hlasovat mají jen ti, kteří členskou legitimaci získali nejpozději 30 dní před konáním referenda), patrně však k různým tlakům, k „usměrňované demokracii“ dle záměrů centrálních i lokálních partajních bossů. Čemuž nahrává i dlouhý časový limit (od 21. května do 14. června) a způsob hlasování – nikoliv jako v roce 2014 korespondenčně, nýbrž „formou tajného hlasování členů na schůzích místních organizací“.

Nejistá hra na přímou demokracii

Ve straně to kvůli vstupu do vlády bublá a vře. A není divu. Po volebním propadáku nad její další existencí visí otazník. A pokud v podzimních komunálních a senátních volbách ztratí podobně jako v těch loňských parlamentních, otazník se promění ve vykřičník. Vstup do vlády se nyní mnohým jeví jako zoufalé kopírování neúspěšné strategie z let 2013–2017, navíc při daleko horších startovních podmínkách. Oproti tomu, přechod do opozice se může straně též hořce nevyplatit, tak nějak dle rčení: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Referendum tedy vlastně nenabízí žádné dobré řešení, pouze dvě špatné varianty. Jeho účastníkům věru není co závidět.

Sociální demokracie doplácí též na svou organizační strnulost. Referendum nyní vytáhla z klobouku hlavně kvůli tomu, že vedení necítilo dostatečnou legitimitu učinit zásadní rozhodnutí samo. A poněvadž je ČSSD poměrně uzavřený a nečitelný spolek, ani samotné vedení asi moc netuší, jak hra na přímou demokracii dopadne.

Bártovy Věci veřejné u nás bohužel na dlouhou dobu docela „zazdily“ zajímavou myšlenku, jež by mohla napomoci k překonání bariéry mezi profesionálními politiky a jejich voliči: online hlasování členů či příznivců strany o alespoň některých podstatných aspektech stranického programu i konkrétní politiky. V praxi s tím pracují snad pouze Piráti. Ještě aby ne, vždyť jsou označováni za partaj ajťáků. Ale patří-li budoucnost informačním technologiím ještě více než přítomnost, musí strany, aby přežily coby vnitřně demokratické instituce, vkomponovat prvky elektronické přímé participace do svého života. V tomto ohledu je „oranžové referendum“ stále spíše něčím z minulé epochy, přinejlepším poněkud těžkopádným způsobem provozování demokracie.

Autor je politolog

LN, 21.5.2018