„Jděte nevím kam a přineste nevím co.“ Příběh referenda v tuzemských podmínkách zkrátka připomíná Werichovo pohádkové Fimfárum. Kdekdo ho chce, leč konkrétní podobou se zatím nikomu nezavděčilo. Nesčetněkrát bylo v parlamentu navrženo, pokaždé ale padlo pod stůl. Podařilo se jen provést jednorázový plebiscit o vstupu do Evropské unie a referendum bylo prosazeno na krajské a komunální úrovni. Nyní vláda posílá do Sněmovny ústavní návrh, který upravuje referendum v obecné formě. I ono to však může mít nahnuté.

Dá se tušit kritika zleva i zprava. Přitom sociálně demokratický ministr a šéf legislativní rady vlády Jiří Dienstbier v souladu s koaliční smlouvou a programovým prohlášením kabinetu připravil verzi osekanou od výstřelků, ale i od velkorysých ustanovení známých z ciziny.

Na jedné straně jde o výrazný posun od dnešního stavu k lepšímu: lidé si budou moci vynutit pozornost politiků a autoritativně sdělit svůj názor. Na straně druhé však, a to by měli uznat i konzervativci, návrh nedává zelenou bezuzdnému populismu. I když právě to mohou tepat komunisté či reprezentanti Úsvitu. Nadšení nejsou ani někteří občanští aktivisté.

Předloha zapovídá hlasování nejen o daních, státním rozpočtu, zákonech či o omezení lidských práv a náležitostí demokratického právního státu, ale i o porušení mezinárodních závazků republiky. I v citlivých tématech by však bylo možné navigovat vládu, aby se v rámci daném zákony a smlouvami pokusila o změnu v různých oblastech.

Bude-li nastolena adekvátní otázka a lid - přesněji nadpoloviční většina hlasujících a zároveň čtvrtina všech oprávněných hlasovat - rozhodne, pro vládu bude verdikt směrodatný a závazný.

Parlament sice referendem úkolovat nepůjde, ale nebude ani moci přijmout usnesení, jež by bylo v rozporu s výsledky referenda. Kromě toho se dá předpokládat, že politici nebudou mít příliš odvahy se voličům a jejich kvantifikované vůli vzpouzet.

Ještě zajímavější je, že referendum bude vyvolatelné pouze lidmi. Nerozhodní či populističtí politici ať si nechají zajít chuť: oni přehodit horký brambor na občany nebudou smět. Klíčovým aktérem skutečně bude běžný člověk, mající možnost zavelet peticí, pod níž se musí nasbírat 250 tisíc podpisů, k pořádání referenda. Čtvrt milionu je jistě hodně, lze tak ovšem eliminovat inflaci referend, o kterou se budou pokoušet lecjací kverulanti či blázni.

Je přirozené, že občany nejvíce láká vyjádřit se k uprchlíkům nebo k euru. Bude na politicích vysvětlit jim limity lidového hlasování. Podstatou přímé demokracie není vláda srdcem, ba emocemi. Vládnout je nutné racionálně, rozumem. Tudíž by referenda neměly provázet plameny vášně, nýbrž chladná rozvaha. Ať už by šlo o školné, osud jaderné energetiky, vojenské systémy na českém území nebo o konzumaci alkoholu cyklisty.

Již jsme poznali, že vydobýt si referendum, ten nástroj propojení politiků a voličů, není lehké. Těžší ale bude naučit se s ním odpovědně nakládat. Jiřího Dienstbiera a jeho kolegy tak čeká spousta další práce. Pro začátek buďme aspoň rádi, že snad bude vyrovnán jeden vážný ústavní dluh táhnoucí se od osamostatnění České republiky. Konečně se i formálně vzdálíme uzavřeným strnulým režimům a přiblížíme se otevřeným demokraciím, kde se politici o občana zajímají i jindy než v termínu voleb.