S mnoha závěry článku Ladislava Jakla Řecká inspirace: Změny volebního zákona, nebo raději ústavy? (NP, 30.1.2015) lze vyslovit souhlas. Jako příklad lze uvést problém Vyšších samosprávně územních celků, ze kterých se prováděcími předpisy – v rozporu s ústavním záměrem – staly z orgánů zaměřených k čisté samosprávné a odvolací činnosti exekutivní krajské vlády. To ale přece nemá vůbec nic společného s nutností ústavní změny. Stejně tak problém nestabilních vlád není věcí špatné Ústavy, ale špatných politiků. Takových „politických kiksů“ v rozporu s Ústavou je několik. S některými závěry článku nesouhlasím jednoznačně, neboť různé pokusy měnit Ústavou volební podmínky jsou pouze účelové. Již po několikáté opakuji, že lepší, než měnit Ústavu, je vyměnit politiky.

S čím tedy musím nesouhlasit velmi nekompromisně, jsou opětovné pokusy upravovat Ústavu. Již 20 let se ukazuje, že všichni, kteří chtěli a stále chtějí Ústavu upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Titíž politici, kteří již Ústavu upravili, ji chtějí zase upravit, přestože za původní špatnou úpravu nesou plnou odpovědnost. Vždy jim šlo pouze o to, aby si zjednodušili vládnutí a ještě více upevnili svoji moc. Vyvrcholením bylo nesmyslné schválení přímé volby presidenta. Ústava totiž opravdu nemá usnadnit politikům vládnutí. Naopak je má nutit, aby hledali společně nejlepší cesty ne pro sebe, ale pro občany.

Za fatální chybu článku L. Jakla (a mnoha podobných) považuji skutečnost, že právě tento typ článků pomáhá odvádět pozornost občanů od daleko důležitějších věcí, než je úprava – podle mého názoru dobré – Ústavy. Mám vážné obavy, že se tímto způsobem vracíme ke staré, Karlem Čapkem mnohokrát kritizované, špatné novinářské praxi: pomáhat politikům proti zájmům občanů.

Politici by občanům měli přece nejprve například jasně a srozumitelně vysvětlit, kdy se konečně zastaví státní zadlužování a kdy a jak se začne tento dluh splácet. Vysvětlení, že letošní dluh se zvýši „jenom“ o 100 miliard, by nemělo obstát ani v soutěži o nejlepší vtip roku. Nebo kdy a jak konečně dosáhneme alespoň průměrné evropské výše HDP na osobu přepočítaného podle kupní síly. Nebo kdy a jak vyřešíme důchodovou reformu, aniž bychom ohrozili občanskou svobodu v rozhodování o vlastním osudu důstojného stáří. A především jasně deklarovat, zda chceme žít v euroasijském, či euroatlantickém prostoru. Samozřejmě nejsem překvapen, že ti politici, kteří bojovali proti našemu vstupu do Severoatlantické aliance, inklinují k euroasijskému uskupení. Jsem ale opravdu překvapen postojem mnoha politiků, kteří pro náš vstup do NATO hlasovali, ale nyní naše spojenecké závazky zpochybňují. Stejné je to i s naší pozicí v EU. A právě s tímto aspektem souvisí i hledání identity státu i národa. Identita je přece určité dílo, určitý čin, určité postoje, určitá politika, se kterou se občané mohou, a dokonce chtějí, ztotožnit. Hrátky s Ústavou tomu určitě nepomohou!

Teprve až tato témata zodpovědní politici zodpoví a vyřeší, teprve pak by jim občané mohli povolit začít vést debatu o technických úpravách Ústavy. A novináři a analytici by neměli být v žádném případě k politikům servilní, neboť i oni zastupují občany.

Autor je ekonom a politik, v 90 letech 20. století poslanec a místopředseda PČR, dnes nestraník a člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

Konzervativní listy