Souboj reálného politika s virtuálním je pro mne hlavní znak současného souboje o post prezidenta. Podobný střet je sice přítomen při každých volbách, ale v letošním prezidentském klání je značně výrazný. Tato charakteristika se přitom netýká jen nastávajícího druhého kola dvou finalistů, takto se dá hodnotit již to první.

V prvním kole sice mediálně dominoval souboj „Zeman versus zbytek“, nebyl však ten nejdůležitější. Vzhledem ke skoro stoprocentní jistotě postupu současného prezidenta do kola druhého měl tento souboj smysl jen v tom, aby se druhé kolo vůbec uskutečnilo. Prezident Zeman tak hrál v prvním kole jen úlohu křoví, kolem kterého se odehrával souboj „antizemanovců“.

Mezi osmi konkurenty stávajícího prezidenta bylo několik kandidátů, kteří se dají označit za reálné politiky - pánové Topolánek, Fischer, možná pan Hilšer... Pochopitelně, řečeno fotbalovou mluvou, nehraje každý z nich stejnou ligu. Z pohledu zkušeností s politickým zápasem by se pan Topolánek dal zařadit do první ligy spolu s prezidentem, pan Fischer do druhé a pan Hilšer do třetí. To zařazení nechci vnucovat, nakonec není důležité, protože ani třetí liga v mých očích kandidáta nediskvalifikovala. Takový předseda strany Pirátů, pan Bartoš, prokázal, že rychlý přestup z třetí do první ligy je možný. Sice politické názory Pirátů moc nepreferuji, ale musím uznat, že pod těmi dredy to má pan Bartoš srovnané a politické šachy hraje kvalifikovaně.

Pokud by do druhého kola postoupil pan Topolánek, pan Fischer či pan Hilšer, řekl bych si, že ten politický svět je normální. Do finále by postoupil reálný kandidát s reálnými, politickou minulostí ověřenými názory. Nedopadlo to. Porazil je kandidát virtuální reality. Pan Drahoš je nepochybně úctyhodná osobnost, nechci na něj nasazovat, ale coby politik nehrál nikdy ani tu třetí ligu. Žádný politik nemá názory jen sám za sebe, každý je upravuje dle svého okolí, poměru sil apod. Jenže když poslouchám politiky typu Zemana, Topolánka či Fischera, tak slyším názory, které odpovídají jejich politické minulosti, kdežto pan Drahoš je spíše marketingově připravený hologram, reprodukující názory svého politického stvořitele v zákulisí.

Průběh a výsledek souboje reálný versus virtuální charakterizuje schopnost naší politické diskuze a způsobu politického uvažování společnosti více, než všechny ty oslavné či hanící příspěvky čtenářů na nejrůznějších webových stránkách. Dospělá, tedy demokratická společnost se umí rozhodnout v reálných podmínkách. Každý politik má své kladné i záporné stránky, světlé i tmavé okamžiky politické historie, své kostlivce ve skříni. Všechny tradiční politické strany, které nejsou právě nové, takové kostlivce mají. To se mi sice nemusí líbit, ale je (a bude) to realita, před kterou jako volič neuteču (ledaže se k volbám nedostavím). Každou volbou tak v podstatě přebíráme i zodpovědnost za hříchy těch, kterým „jsme to hodili“. Je to těžké, ale to už je břímě demokracie.

Pochopitelně máme ještě druhou možnost. Tu virtuální. Volit novou, dočista čistou stranu či politika, politickou barbínu, oblečenou do všech těch krásných frází o slušnosti, morálce, zodpovědnosti, sjednocení společnosti atd. atd., frází říkajících sice vše a zároveň pokud možno nic konkrétního. Stranu či politika, kteří se stanou jen bílým, politickou minulostí neposkvrněným plátnem, na které si tak může každý promítnout svou představu. Volba virtuální je ale jen útěkem od reálného světa.

Útěkem do světa virtuálního ten reálný svět nezměníme. Pouze před ním strčíme hlavu do písku.