Už to vypadalo, že se situace kolem Kateřiny Jacques uklidnila, vlk se nažral a koza zůstala celá. Omyl. Kauza Čermák - Jacques znovu nabírá na obrátkách. Populistický komunista Dolejš je ve srovnání s Kateřinou Jacques naprostý amatér!
Nejenže nejezdí z Parlamentu domů v autě s řidičem, ale ještě se nechá v metru dokrve zmlátit, aniž by si k tomu přizval novináře, nechal se natočit kamerou a vyfotografovat. A ani si neoblékl propagační tričko s třešničkami.
To paní Kateřina je jiný machr. Napřed jde statečně v oplém tričku s logem Strany zelených do manifestace proti neofašistům, nahodí udičku provokačky a potom při dloubancích policejním obuškem ječí jako pominutá, přičemž se ale stačí bolestně dívat do kamery, aby vše mělo tu správnou kompozici a výpovědní hodnotu, jež by se dala zcela zdarma využít v předvolební kampani.
"Proboha, ta ženská má dvě děti. Jak asi musela vyvádět při porodu, když tak děsně řve už při nějakém postrkování? Ti její porodníci museli mít ucpávky v uších!” zaslechl jsem v tramvaji dvě maminky s kočárky.
Opravdu s podivem jsem sledoval hysterii kolem paní Jacques. Jako novinář jsem procestoval celý svět a vím, do jakého rizika jsem šel, když jsem psal o nepokojích v saigonské čtvrti Cholon, o válce v Srbsku, Kosovu a Chorvatsku, kde jsem dělal rozhovor se Stipe Mesičem, když jsem byl ve Vilniusu přijat prezidentem Landsbergisem.
Na jedné straně byli po zuby ozbrojení ruští vojáci s tanky, na druhé betonové barikády, za nimi litevský parlament a v něm prezident. Vím, jak velké to bylo riziko, když jsem se dostal až do vilniuské televizní věže okupované ruským Omonem těsně po tom, co jeho jednotky s tanky vjely do demonstrujích Litevců. A co policejní zásahy, které jsem zažil při demonstracích Greenpeace v Kyjevě proti AE Černobyl, nebo v jihoafrickém Sowetu, když černoši protestovali proti rasismu.
Drsní jsou též izraelští vojáci, když rozhánějí protestující osadníky, kteří nechtějí dobrovolně opustit okupované břehy Západního Jordánu nebo Gazy. Před nedávnem jsem byl během dvoutýdenního pobytu v Izraeli, ač akreditován jako novinář u tamního ministerstva zahraničí, desetkrát podroben osobní prohlídce.
Kdybych se bránil, byť jen verbálně, asi by mě obuškové i jiné šťouchance neminuly. Jdete-li dobrovolně do těchto situací, musíte zkrátka počítat s nebezpečím. A nejen ze strany policejních obušků. Střely kasam, sebevražedné nálože, pušky M16 a kalašnikovy jsou trochu jiné kafe. A když jsem si tohoto rizika vědomý, musím v sobě mít i odvahu a profesní statečnost, jež mi brání, abych při prvním problému začal naříkat a dělal scény. Mockrát jsem zatnul zuby, abych ukázal svým protivníkům, že mě nezlomí. Nesnížil bych se k účelnému fňukáním.
Paní Jacques je však zřejmě jiného ražení. Sténala by silou stovky decibelů, kdyby ji napadli neonacisté bez přítomnosti kamery a fotoaparátů? Nestyděla by se jako odhodlaná politička za tyto své projevy slabosti? Doporučil bych jí, aby se cvičně zúčastnila podobných demonstrací v USA, Jižní Koreji, Francii, Turecku nebo Německu, aby se podívala, co se třeba děje s opozičními americkými politiky, kteří si kousek od Bílého domu rozvinou protestní transparenty.
Policie se jich neptá, co jsou zač. Dá jim drátěná pouta a vsadí je do antonu. Pokud se vzpouzejí, donucovací prostředky jsou v permanenci a nikdo se tomu nediví. Je to přece riziko, o němž se ví. V roce 1968 se v Paříži rozpoutala malá občanská válka mezi protestujícími studenty a vojskem s policisty, kteří obsadili vysoké školy. Byli mrtví a stovky zraněných a vláda se ani nepohnula.
A co kdyby se paní Jacques ocitla v nedávných dnech v Paříži mezi demonstranty, kteří zapálili desetitisíce automobilů, nešetřili budovy ani obchody. Kdo by si všímal v tom ,demokratickém´ ničení, když jsou kolem těžcě zranění i mrtví, nějakého praštění obuškem. Jen snad feministky, jež by to mohly brát jako sexuální obtěžování, což se ale paní Jacques netýká...
Takto bych mohl pokračovat dál. Je to ale zbytečné. Jakmile si čeští zabednění politici vezmou do hlavy, že se k dobře placeným místům dostanou i přes mrtvoly, nezastaví je nikdo. A běda těm, kdož jim přes cestu položí jediné stéblo. Soud s policistou Čermákem už má za sebou páté dějství a zřejmě další ještě nastanou. A až si některý z nich přečte tento můj povzdech, buďte si jistí, že mě obviní z šovinismu, levičáctví a z kdovíčeho ještě, i když jsem nikdy v žádné politické straně nebyl.
Koho z nich by to však zajímalo, když jsou ve hře nejmíň čtyři roky prázdnin na pořádně masný účet daňových poplatníků. A to přece stojí i za trapnou chvilku ječení před kamerami. To by potom ani nemohla doprovázet Jana Švejnara po Stodolní ulici v Ostravě. Tak zkrátka vypadá pravá česká reality show VyZvolených. Takže, mediální obušku z pytle ven.
Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz