To se opravdu hned tak nevidí – Rath kličkuje mezi paragrafy a vlastním lhaním tak, že by ho až bylo jednomu líto, ale to by byla nemístně soucitná reakce.

Rath samozřejmě velmi dobře ví, že cílem jeho aktivit ve středočeských nemocnicích a lékárnách je porušit zákon, a pranic nedbá o znění poslaneckého slibu, který musel jako zvolený zástupce lidu povinně složit, jinak by mu nevznikl poslanecký mandát (a s ním související poslanecký plat, poslanecké náhrady, potažmo též příplatky za místopředsednictví zdravotnického výboru, jakož i za místopředsednictví poslaneckého klubu – v tomto kontextu je plat hejtmana něco jako legrační kapesné).

Rathův problém spočívá v tom, že se poslanecký slib dá jen těžko okecat – v něm se totiž zavazuje, že bude „zachovávat Ústavu a zákony ČR“. A právě tuto část slibu Rath zjevně a vědomě porušuje – kličkuje přitom, že podle další věty slibu se zavázal „na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, takže se snaží vyvázat ze slibu poukazem na své vědomí a svědomí, ale to nemůže obstát. Především je totiž v této větě závazek „vykonávat mandát v zájmu všeho lidu“, což ale znamená i v zájmu těch, kdo s placením poplatků souhlasí (i kdyby jich bylo méně než těch, kdo poplatky odmítají) – jestliže jde o zájem „všeho lidu“, nemůže se Rath vymlouvat, že jedná v zájmu těch, kdo jej zvolili, protože ti jistě netvoří „všeholid“.

Nechci rozebírat Rathovo svědomí, má-li vůbec jaké, ale nemůže být pochyb o tom,že jeho vědomí jej jednoznačně informuje, že porušuje zákon - výmluva sem, výmluva tam.

Co je ale opravdu strašlivě nebezpečné, to jsou Rathovy výmluvy na „nelegitimnost“, s níž byly diskutované zákony schváleny. Nebezpečnost jeho výmluv spočívá v tom, že i kdyby měl pravdu, on sám nemůže rozhodnout, že bylo rozhodnutí nelegitimní. Kdyby mohl každý rozhodovat o tom, zda je ten který zákon legitimní nebo ne, skončíme velmi rychle v džungli, protože velmi brzo někdo dojde k závěru, že zákon, který zakazuje zastřelit někoho, kdo má jiný názor, je vlastně nelegitimní, a není tedy potřeba ho respektovat. Toto je cesta, kterou nabízí Rath – cesta do naprosté anarchie, do temnoty, kde vládne právo silnějšího, do vlády tlustšího klacku a mocnějších svalů.

Těžko uvěřit, že takovéto poměry jsou opravdu tím, co občané chtějí. Soudní lidé vědí, že na rozhodování o legitimitě zákonů máme příslušné postupy a příslušné orgány, zejména soudy, takže zákon platí, dokud soud nerozhodne, že je zákon v rozporu např. s Ústavou, jiným zákonem nebo dobrými mravy. Takové důvody jsou pro zrušení zákona dobré dost. Rozhodně ale k tomu nestačí, že se nelíbí hejtmanovi, obzvlášť pokud je zároveň poslancem a může zrušení zákona navrhnout a prosadit.

Jenže, dá se nějaká slušnost a věrnost demokratickým principům očekávat od jedince, který byl na lékařskou fakultu přijat díky tomu, že jeho otec byl aktivním agentem Státní bezpečnosti, první atestaci získal podvodem, kdy vojenskou prezenční službu započítal do odborné praxe, a druhou atestaci si vydal sám v době, kdy byl ministrem, aniž by splnil odborné požadavky? Odpověď je nasnadě –od Ratha samozřejmě nelze očekávat sebemenší náznak slušnosti. Pak je ale namístě otázka, kdo ho vlastně volí…