Jak se tak v minulém týdnu začalo nevesele uvažovat o budoucnosti české pravice, napadlo mě napsat něco o Aloisi Rašínovi. O bájném ministrovi financí, kterého levice nenáviděla až k smrti a který svou odvážnou a nepopulární finanční politikou značně přispěl k ekonomickým úspěchům první republiky.

Už ve slavném „Budování státu“ ho Ferdinand Peroutka označil za „spořivého měšťáka“. Byl, dnešními slovy, workholickým selfmademanem, který si již před vstupem do politiky vlastní přičinlivostí dokázal vybudovat prosperující advokátní praxi. Asketický a zarputilý Rašín pohrdal volnočasovými požitky i všemi, kteří se v nich realizovali. V poválečné euforii, kdy si všichni toužili užívat, nemilosrdně razil heslo „pracovat a šetřit“ a vášnivě se rozčiloval, kolik je v Praze tančíren a kolik lidí chodí na fotbal. Proslul tím, že disputace, chodící k němu žádat o nějaký příspěvek ze státního rozpočtu, vítal již ve dveřích výkřiky „Nic vám nedám!“ (a nebylo to míněno v žertu - pan ministr Rašín rozhodně nebyl veselým brachem).

S takovými názory pochopitelně nemohl být příliš oblíbený a když se k tomu přidala ještě jeho zarputilá povaha (díky které se mu přezdívalo „pražský tygr“), nelze se divit, že byl pro militantní levičáky nepřítelem číslo jedna. Díky svým názorům a odvaze při jejich prosazování se stal jediným českým politikem, který kdy zemřel na následky atentátu. I proto, že za své konzervativní odhodlání zaplatil životem, zaslouží si být etalonem, jímž budeme poměřovat jednotlivé pravicové lídry.

Je známo, že Václav Klaus na Rašínovi obdivoval právě jeho nejcharakterističtější vlastnosti a v několika svých textech mu projevil nesmírnou úctu. V jeho následování mu však zabránila ješitná sebeláska a touha po moci. Rašín byl plně oddán své vizi a bylo mu jedno, co si o něm myslí okolí.

Mirek Topolánek pak byl takřka protikladem Aloise Rašína. Jakkoliv v jejich curicullu lze najít styčné body (oba patřili k odvážné generaci, která bez jakýchkoliv zkušeností a zázemí začínala s podnikáním a následně se rozhodli pomáhat své zemi v politice), lišili se v tom nejpodstatnějším - v přístupu k životu a politice. Rašín se nikdy nenechával vidět ve V.I.P. společnosti (už proto, že byl zvyklý dlouho do noci pracovat) a zcela jistě by nepovažoval všemožné úvěry a hypotéky domácností za pozitivní „důkaz víry v budoucnost“. Mirek Topolánek se sice nebál celému světu říct, že masivní státní intervence do ekonomiky jsou cestou do pekel, ale svou podstatou vždycky byl hédonistickým požitkářem. Mám dojem, že snad i Marek Dalík o něm jednou prohlásil, že by se ze všeho nejraději „válel s blondýnou na pláži“. Nic proti tomu, dokonce chápu, že takový žebříček priorit může mnohé lákat, ale nikdo mi nevymluví, že konzervativní politik, který by měl kázat zodpovědnost, by se takovými ambicemi neměl příliš chlubit.

Když se ve čtvrtek stal novým „volebním lídrem“ ODS Petr Nečas, čeští komentátoři, kteří se jinak rádi vychloubají společnými zážitky s českými politiky (jako by tato důvěrnost znamenala zároveň důvěryhodnost jejich závěrů), se nezmohli takřka na nic. Potenciálního premiéra nejčastěji charakterizovali stručným výčtem „žena, čtyři děti, ojetá octavie, žádné dluhy, ani skandály“. Mám pocit, že tento člověk skutečně žije jako Rašín. I když není selfmademanem, který z ničeho dokázal vybudovat úspěšnou kariéru (jsa úředníkem, který téměř celý svůj produktivní život strávil v politice), přijde mi, že je stejným „šetřílkem“, jak to kdysi poeticky nazval ministr financí Eduard Janota. Zodpovědným hospodářem, který ví, že na všechno se nejprve musí vydělat a výdaje musí být přinejmenším v rovnováze s příjmy. Několikrát prokázal, že tuto spořivost přenáší i do politiky. Nelze mu upřít, že jeho reformy rozbujelého sociálního systému byly nejodvážnější (a nejméně populární) za celou polistopadovou historii.

Zatímco dnes s touto úspornou politikou mnoho zodpovědných lidí souhlasí, v době úspěchu se na zásady rozumného hospodaření zapomíná mnohem snadněji. Konzervativní politici by tu měli být právě proto, aby nám je připomínali. Obzvlášť v naší zemi je takového příkladu zodpovědnosti třeba jako soli. Proto bych Petra Nečase rád viděl jako premiéra především v době konjunktury, které se snad dočkáme již během příštího volebního období.