Obdobná euforie mne zachvátila, ledva jsem se dozvěděl, že pan Služební (případně Deputátní) pivo se rozhodl býti presidentem. To snad doopravdy musí rozveselit každého, počínaje samým bohem Perunem. Navíc, jak dosvědčuje portrét jmenovaného, dal si dotyčný k účelu toho presidentství, ku vylepšení vzhledu a po vzoru odkvétajících dam nespoléhajících se už na svůj vrozený půvab, provést face lift. Obličejíček teď hlaďounký jak novokřtěnec, se nám tu představuje. Ani hlasy komunistů prý nepohrdne, na cestě k tomu presidentování, dal vědět. Ba do jejich klubu zajde, vysvětlit jim zřejmě, že bude jejich presidentem. A kdo proti nám, toho Perun, pardon, Paroubek smete.

Pokud jde o komunisty, neřekl jsem i jejich, doplňme. Jen jejich. Cosi nového se nám tu kvasí? Ale nikoli, přátelé. Není snad naše Deputátní pivo mužem, který v ještě v dubnu 1990 vážně, co státník nás všech, navrhoval sice rozpuštění NATO (interview v časopisu Svobodný zítřek), ale jen jakousi, inu nějakou, „reformu“ Varšavské smlouvy.

Nýbrž však tehdy také ministroval, doplňme tu i o jeho prohlášení, že své ministerstvo si prolustruje sám. Vykonal tím způsobem, že dodnes zíráme. K lustrování mu přihrával pan, o cos málo později zván Pan Evropa, jinak též agent VKR. Toho učinil svým generálním sekretářem, či čímsi na tento způsob. Pan Evropa si pak, ale to už místopředsedoval vládě, přihrál výplatu firmy Hollanco (zabývala se pro komunisty dopravou zbraní a podobného zboží pro tak zvaný národně osvobozenecký boj) částečně na své ilegální konto ve Vídni a politice už se nevěnoval. Deputátní pivo by se opakovaně bylo politice věnovalo rádo, opravdu rádo, ale voliči to jaksi nekapírovali. Poslanci volící presidenta snad budou hodnější.

Nu a mějme i osobní vzpomínku. V euforii nad z nebe spadlou svobodou pozvali pošetilí krajané američtí Deputátní pivo do Los Angeles. A nechali si to stát. Hilton najat pro představitele naší nové, nové a zase nové svobody. Ve všelijaké osobnosti místní sezvány, co by jeden neobětoval pro vlast právě se vymanivší z poroby, že.

Deputání pivo tam přibylo (a mnohokrát jsme ho v tom stavu viděli i jinde) ožralé jak správce Nyklas z Haškovy povídky. Bylo nutno opírat ho o zeď, neb nožičky mu vůbec nechtěly sloužit. Vyvedený to večer. Význačný, především pro naše losangeleské, ještě jedním překvapením. Společně s panem ministrem a jak následně zjištěno v jeho doprovodu, se pohyboval jistý Tonda.

Tonda byl pro československou komunitu v místě cosi jako sociální případ, doplňme. Kdys, než zvolil svobodu, nýbrž mu za kšefty se starožitnostmi co funkcionáři jakéhosi pražského OPBH hrozila basa (tvrdí pamětníci), býval dokonce opravářem jízdních kol. V USA opravy kol či výměna kamen pro babičky za starožitnou truhlu jaksi nefungovaly, a tak na tom nebyl Tonda dobře. Na sociálce byl. Inu, žil. Krajané, exulanti i emigranti, mu dávali přivydělat natřením baráku (to se v USA kvůli sousedům musí), ale později už jen plotů. Neb vždy zacákal okna a neumyl je. Po listopadu zmizel a objevil se (říjen 1990) až v tom Hiltonu a ve smokingu.

„Tondo, co tady děláš?“ padla otázka. „Já myslel, žes v Československu?“

„To jsem,“ pravil Tonda. „Jsem poradce pana ministra pro USA.“

Takže jdeme na to. Deputátní pivo for president a Tonda za jeho kancléře. A všecky nás, nadšením z toho presidenta odumrlé, pak radostně pohřbí Kučera Funerál Home.