POLITIKA: Radosti léta

Působí to poněkud pitvorně - napřed se „rebelové“ v ODS rozhodnou, zřejmě s těžkým srdcem, že tedy nepoloží vládu vlastní strany, a pak si stěžují, že k tomu byli donuceni metodami, které si nezadají s padesátými lety. Pomiňme bezmeznou sprostotu a hloupost takového přirovnání, vždyť těžkým slovním kalibrem hýří z českých politiků kdekdo. Kdybychom to brali vážně, nejspíš bychom se museli zdrceně plazit po zemi. Jde mi o něco jiného: těžko, přetěžko lze totiž uvěřit, že oněm „rebelům“ při tom jde jen a jen o ideály a blaho daňového poplatníka. Český daňový poplatník ovšem, mohu-li soudit z toho, co říkají statistiky, i z toho, co vidím kolem sebe, se má tak dobře, jak se ještě nikdy neměl, což si dovolím vztáhnout i na ty, co daně neplatí nebo švindlují a platí méně, než by měli. Stěžovat si ale máme na co vždycky, to je jasné - kdyby byl člověk spokojen s poměry, nejspíš bychom dosud žili v jeskyních. Přece jen bychom ale snad neměli při svém stěžování ztrácet soudnost. Tvářit se, že někoho finančně zničí, bude-li muset zaplatit pár desetikorun za návštěvu u lékaře, je od lidí, kteří v parlamentu vydělávají celkem slušné peníze, dle mého názoru dosti pokrytecké.

Spíš by mě zajímalo, proč Český svaz bojovníků za svobodu navrhuje do rady nového Ústavu pro studium totalitních režimů bývalou poslankyni za KSČM, která tuto instituci pokládá za „místo pro další vyvolené a semeniště další nenávisti“. Ale motivace paní Gruntové a Svazu bojovníků za svobodu je možná ušlechtilá: třeba to má být pro paní exposlankyni něco jako duchovní cvičení a má tam dělat hlídacího psa demokracie: sledovat, zda se zaměstnanci ústavu nevrtají v minulosti zbytečně moc hluboko. Nejsem ovšem příznivkyní takových složitých úvah, myslela bych si, že dozírat na chod nějaké instituce mají lidé, kteří chápou její účel a pokládají ji za užitečnou. Ale co se tím budu zabývat, však oni to senátoři nějak rozhodnou. A ač nerada odhaduji, co se stane v budoucnu, tady bych tipovala, že paní Gruntová moc velkou naději nemá.

Ruské chřestění zbraněmi mě znepokojuje. Ne proto, že bych si představovala, že mě ještě jednou v noci probudí letadla a ráno budou zase po ulicích jezdit tanky popsané azbukou - takto to v dějinách nechodí. Ale proto, že oprášila-li Ruská federace svá letadla a vyslala je do vzduchu, je to buď zastrašovací manévr, anebo mají její představitelé pocit, že Rusku skutečně něco hrozí. Moc na takové pocity nevěřím, předpokládám spíš, že jde o demonstraci síly a ujištění, že se s Ruskem musí počítat jako s velmocí. Ale přece jen: co když opravdu mají z něčeho nebo z někoho strach? Pak by mě velice zajímalo, z čeho nebo z koho. Nemohou se přece dost dobře domnívat, že je chtějí napadnout Spojené státy. Ale možná se tak chtějí tvářit, neboť studená válka byla pro některé v jistém smyslu výhodné opatření: strany byly jasně dány, bylo čím děsit nevědomé obyvatelstvo a čím zdůvodňovat různá omezování svobody.

LN, 24.8.2007