25.1.2021 | Svátek má Miloš


POLITIKA: Radar v Marshallově stínu

11.7.2007

Dějiny se obvykle neopakují, leč pokud ano, tak to, co bývá při premiéře tragédií, vyznívá v repríze jako fraška. Nynější deště daly najevo, že pětisetleté sucho roku 1947 - hrozba hladu, kterou „musela“ odvracet sovětská pšenice - se opakovat nebude. A i kdyby ano, nešlo by o tragédii, nýbrž spíše o úlevu pro evropské farmáře a jejich věčné přebytky. Nicméně repríza jiné zásadní události onoho neblahého léta je aktuálnější mediálně i fakticky.

Praha se teď rozhoduje, zda přijmout americkou nabídku účasti na protiraketovém štítu, tedy systému, který by chránil před nenadálým útokem celý Západ. Přitom si zrovna připomíná 60. výročí odmítnutí jiné americké nabídky - Marshallova plánu. Právě tento krok z 9. a 10. července 1947 představoval zásadní politický zlom na cestě Prahy od Západu do sovětského područí. Samotný komunistický puč v únoru 1948 byl už pak spíše onou pověstnou třešničkou na dortu.

Amerika dá peníze, nicméně chce, aby samotná ochota vzešla z Evropy. Tak zněla logika Washingtonu před šedesáti lety a tak zní i teď. Takže základní otázky se nabízejí samy: Co americké nabídky z let 1947 a 2007 spojuje? K čemu vedlo odmítnutí Prahou před šedesáti lety a k čemu by vedlo teď?

Nasytit obranyschopné

Společným jmenovatelem obou amerických iniciativ je bezpečnost. U Bushova protiraketového štítu to nepřekvapí, tam to samozřejmě jaksi čouhá jako sláma z bot - alespoň pro ty, kteří nepovažují odpor k protiraketové obraně za výraz pokroku vůči tmářství či nostalgickou vzpomínku na mládí strávené protesty u americké základny Greenham Common. Ale u Marshallova plánu to tak samozřejmé zdaleka není.

Válka skončila před necelými dvěma roky, evropská integrace je dosud v embryonálním stadiu a široce sdílený názor zní, že pro bezpečnost stačí důsledná pacifikace Německa včetně jeho rozdělení. Nicméně George Marshall, donedávna americký vojenský velitel a nyní ministr zahraničí, uvažuje jinak. Právě osobní setkání se Stalinem ho přesvědčí, že prioritou zájmů Kremlu v Evropě je strategie „čím hůře, tím lépe“. Marshall tedy předkládá Kongresu svou strategii pro Evropu, kterou můžeme označit jako „prosperita = stabilita = bezpečnost“. „Bude nás stát miliardy dolarů. Vyžádá si oběti dnes, abychom se zítra mohli těšit bezpečnosti a míru,“ argumentuje pro svou vizi před americkými zákonodárci.

Nasytit hladové a zabránit šíření komunismu, tak zní krédo Marshallova plánu v roce 1947. Chce učinit z rozvrácené Evropy životaschopného partnera bez ohledu na politické směřování té či oné vlády, nabídka platí pro všechny. Učinit z Evropy součást bezpečnostního systému proti nevyzpytatelným režimům bez ohledu na politické zabarvení té či oné vlády, nabídka platí pro všechny, tak zní krédo Bushova plánu v roce 2007. Jenže v roce 1947 nabídku přijímají jen některé evropské státy.

Kdybychom byli Finy

Máme-li setrvat primárně u Prahy, je třeba připomenout jednu věc. Po roce 1938 u nás až příliš zdomácněl slogan „o nás bez nás“. Realita mnichovského diktátu mu odpovídala, ale v poválečných letech skýtal až příliš velké alibi nejenom komunistům a jejich přisluhovačům, ale i takovým legendám, jakou dodnes představuje Jan Masaryk. Vždyť ani konference velmocí na Jaltě definitivně nevytyčila železnou oponu, tu de facto narýsovaly jednotlivé vlády svým rozhodováním o účasti na Marshallově plánu. Není od věci oživit některé detaily, jak je v posledním čísle Dějin a současnosti připomíná slovenský historik Slavomír Michálek.

Ještě koncem června 1947 sovětský diplomat Bodrov třikrát opakuje ministru zahraničí Masarykovi, že nemá žádné instrukce Kremlu ohledně československé neúčasti. Ještě 7. července pražská vláda jednomyslně souhlasí s přijetím plánu. Ale už tři dny poté - za návštěvy ministrů Masaryka, Gottwalda a Drtiny v Moskvě - obrací svůj názor. Z rozkazu Stalina? Nikoliv, jen „díky“ intrikám československých komunistů Clementise a Reimana. Žádné „o nás bez nás“.

Mohlo to dopadnout jinak? Mohlo, ale to by nesměl představitel suverénního státu Masaryk už předem v parlamentu říkat: „Pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu.“ Anebo bychom museli být Finy či Rakušany. Věru pozoruhodný a málo připomínaný rozdíl. Jan Masaryk byl zástupce vítězných mocností války, přitom se dva roky po ní vracel z Moskvy - svými slovy - jako Stalinův pohůnek. Naopak dva státy, které bojovaly na straně osy, válku prohrály a po ní byly okupovány Sověty, Marshallův plán suverénně přijaly. Také žádné „o nás bez nás“.

K čemu tehdy vedlo československé odmítnutí? V realitě třeba k tomu, že zatímco my jsme se v roce 1952 třásli při monstrprocesech, Finové zírali na coca-colu vykládanou z amerických lodí zásobujících olympijské hry. A k čemu by vedlo odmítnutí americké nabídky teď? Nejspíše k přesvědčení Washingtonu, že toho, kdo ztratil pud sebezáchovy, nemá cenu ani sytit.

LN, 9.7.2007

Autor je novinář



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.