V poslední době se sešlo několik mezinárodně politických událostí, které mají pozoruhodné důsledky a dopad na naší politické scéně. Finišují jednání o umístění amerického radaru na našem území, kosovští Albánci vyhlásili jednostranně nezávislost na Srbsku a konečně naše vláda ukončila podpisem memoranda jednání o bezvízovém styku s USA. Způsob, jakým české zejména opoziční ale i malé vládní strany tyto události hodnotí, je bezesporu unikátní ukázkou toho, jak si zejména levicoví a komunističtí politici představují naše postavení v EU i na mezinárodní scéně.

Přímo klasickou ukázkou levicové nekonzistentní politiky je příklad vyhlášení nezávislosti Kosova. Lubomír Zaorálek, stínový ministr zahraničí, je znám svým více než vstřícným postojem k tomu, aby Česko postupovalo vždy a všude koordinovaně s EU, tj. Evropskou komisí. Je znám i jako podporovatel odmítnuté euroústavy, která mimo jiné počítala s rychlým postupem federalizace EU tím, že definovala evropského ministra zahraničí. Po uznání Kosova ze strany USA a dalších velkých západoevropských států se však najednou ze strany ČSSD a Zaorálka zvláště ozývají ostrá slova na adresu české vlády, pokud by se i ona rozhodla samostatnost Kosova uznat. Najednou je společná evropská politika nežádoucí? A není to náhodou tak, že právě případ jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova zcela plasticky dokumentuje správnost politiky eurorealistů, či jak je Zaorálek či Bursík nazývají „eurofobů“? Postoj ODS, dlouhodobě upozorňující na nebezpečí jednotné evropské zahraniční politiky, tak právě v případě Kosova nalézá výrazný argument proti jednotné politice EU. Existuje totiž zcela jasné nebezpečí, že by v případě další rychlé federalizace EU byla evropská politika ovlivňována dohodami mezi Německem, Francií a Velkou Británií.

Po zkušenostech s tím, že právě velké státy Evropy a USA uznaly tak rychle nezávislost Kosova, je logicky zcela nepochopitelné, proč naši levičáci tak hlasitě protestují proti tomu, že česká vláda samostatným jednáním s USA dosáhla porozumění o tom, že již na podzim tohoto roku budeme létat do USA bez víz. Zaorálek a další naši levičáci vykřikují, že jsme samostatným postupem v případě víz poslali Česko „do izolace“ v rámci EU. Na tomto příkladě je vidět, jak hloupá je politická orientace českých levičáků. USA, pro levičáky a komunisty zvláště stále ještě imperialistický démon, nejsou u české levice v kurzu. Přímo transparentní ukázkou, kam by ČSSD chtěla Česko zavléci, je cesta Paroubka do Sýrie a utužování bratrských levicových svazků mezi ČSSD a vládnoucí a jedinou stranou BAAS v Sýrii.

A konečně tu máme americký radar. Ten působí na naše levičáky jako pověstný rudý hadr na býka. Mediální masáž většiny českých levici nakloněných médií proti radaru je v jasném protikladu k našim bezpečnostním zájmům v rámci euroatlantické spolupráce v NATO. Americký radar v Česku je tedy zejména symbolem této spolupráce založené na sdílení společných hodnot, kterými jsou svoboda jedince a demokracie. Byli to právě komunisté, kteří podepsáním dohody o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na našem území po ruské invazi ze srpna 1968 přijali roli nejlepšího sovětského spojence v boji proti americkému imperialismu. A právě komunisté a levičáci velmi rádi dávají paralelu mezi tímto pobytem sovětských vojsk a radarem v Česku. Zatímco sovětská okupace nám byla vnucena v rozporu s mezinárodním právem a potvrdila pouze československé vazalství na Sovětském svazu, dohoda mezi USA a Českem je dohodou dvou suverénních států vyznávajících společné principy svobody a demokracie. Je proto pouze přirozené, že tato připravovaná dohoda vzbuzuje tolik nenávisti v dnešním Rusku a u našich levičáků, kteří k Rusku vzhlížejí jako ke státu, který se opět jasně postaví na stranu „pracujícího lidu“.