EU se léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku. Vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. „vysoký představitel“), ale při každém nárazu EU do nějakého důležitého problému se ukazuje, že to prostě nefunguje : vojenský zásah v Iráku, palestinsko-izraelský konflikt, členství Turecka v EU, problém Kosova atd. atd. - vždy postoje jednotlivých členů EU zcela logicky sledovaly jejich vlastní národní zájmy. Nerealistické zahraničně-politické ambice EU však bohužel přece jen mají jeden výsledek – rostoucí chuť k emancipaci vůči USA doprovázenou v mnoha případech špatně skrývaným antiamerikanismem. V posledních letech jde nejen o okrajové výstřelky, ale o jev, který lze pozorovat i u tradičních evropských spojenců USA. To je nebezpečné a v našem zájmu je pravý opak. Paradoxně by si zároveň evropské mocnosti i nadále rády uchovaly monopol na formování euroamerických vztahů. Proto jsou některé z nich tak nervózní z toho, že by na území ČR a Polska mohlo stát zařízení, které by tyto dvě země rázem posunulo do pozice klíčových partnerů USA v Evropě a posílilo atlantickou vazbu ve východní části EU za bývalou železnou oponou.
A teď k tomu přistupuje nové smluvní uspořádání EU (tzv. lisabonská smlouva). Z hlediska „staré“ EU měla jediný účel: usnadnit mocnostem život, pohyb a rozhodování v komplikovaném, dnes již sedmadvacetičlenném unijním komplexu. Proto posun dalších kompetencí z úrovně národní na úroveň EU a proto bezprecedentní změna hlasovacího mechanismu v Evropské radě od tzv. vážených hlasů k dvojité většině podle populačního principu. Na obou těchto změnách například Česká republika ztrácí podstatnou část svého dosavadního vlivu, zatímco čtveřice největších evropských států v čele s Německem dramaticky získává.
Za těchto podmínek dostává výstavba radaru na území ČR ještě jiný rozměr. Posiluje euroatlantické spojení, posunuje nás mezi důležité evropské hráče a také politicky vyvažuje vliv EU. Jinak řečeno, jestliže na jenom místě ztrácíme (lisabonská smlouva), na jiném místě můžeme získat (radar). Shodou okolností se nová evropská smlouva a smlouvy upravující výstavbu radaru budou projednávat v českém parlamentu zhruba ve stejnou dobu. Nejhorší možná varianta, kterou si lze představit, je schválení lisabonské smlouvy a zamítnutí smluv o radaru. K tomu nesmí dojít. ODS se zaťatými zuby a víceméně donucena okolnostmi prozatím kývla na lisabonskou smlouvu. I když jí to přineslo vnitřní problémy, bylo to odpovědné a státotvorné. Volání tvrdých euroskeptiků po zavetování celého jednání bylo sice výrazem teoretické zásadovosti, ale zároveň praktické naivity. Teď jsme však o krok dál. ODS musí stejnou míru odpovědnosti požadovat minimálně od svých koaličních partnerů, ale v zásadě i od opozice. Musí jasně říci, že nepřipustí ohrožení nejdůležitějšího strategického projektu na území ČR, který se tu po roce 1989 objevil a na němž máme možnost se podílet. Česká opozice si nemůže hrát na pátou kolonu, devótně zlomena v pase před každou hloupostí, která sem spadne z EU, a zároveň hrdinně bojující proti fiktivnímu nebezpečí v podobě „amerického imperialisty“. Dokud nebudou v Parlamentu zajištěny hlasy pro smlouvy o radaru, je proto naprosto předčasné uvažovat o strkání hlavy do chomoutu lisabonské smlouvy.
Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS