Ve chvíli naprosto nevhodnou vypukla veřejná hádka mezi Mirkem Topolánkem a jeho prvním náměstkem, pražským primátorem Pavlem Bémem. Zcela jistě to vědí oba. Jestli v tuto chvíli je pro znovuzvolení Václava Klause něco opravdu důležité, tak je to demonstrace jednoty ze strany ODS. Václav Klaus bude zvolen hlasy poslanců a senátorů KDU-ČSL, kteří s nasliněným prstem sledují situaci. V tuto chvíli, v okamžiku vynucené veřejné volby, do chvíle, než Paroubkova buzerace zdánlivě svobodných lidských bytostí, v tomto případě poslanců a senátorů ČSSD, vyvolá otevřenou vzpouru, nejsou jiné volné hlasy k dispozici. Ví to každý, zcela jistě i Pavel Bém. Zcela konkrétně jde i o rozhodování poslance Snítilého, zda pro něj bude výhodnější posílit duo Melčák – Pohanka nebo přijmout výpalné a vpustit do sněmovny poslušného náhradníka.

V režii Topolánka představuje presidentská volba (v mezích možného) důstojnou obranu, veřejné vyčkávání, až se u váhajících projeví dostatečné znechucení obstrukčními praktikami druhé strany a neveřejné pobízení těch, kterým se chování švejnarovské koalice ekluje stále víc a stále více se eklovat musí. Jde o analogii s řešením obstrukce kolem zprovoznění nové sněmovny po volbách 2006.

Jednání Pavla Béma ovšem tuto taktiku torpéduje a torpéduje ji nikoli poprvé. Na posledním kongresu ODS se pokoušel prosadit usnesení, kterým by svázal existenci koalice s demonstrativním zvolením Václava Klause. Tím by zbořil buď Klause, nebo koalici, Klaus jako koaliční kandidát nebyl přijatelný ani pro lidovce, kteří pro něj dnes ve velké většině hlasují. Dnešní jednání Pavla Béma oslabuje schopnost Mirka Topolánka získat pro Václava Klause rozhodující hlas a zvyšuje též vnímání rizika u nespokojenců v ČSSD, pokud by chtěli veřejně vystoupit proti stranickému diktátorovi. Směřuje k posílení volebního patu, který čtveřice Švejnar, Paroubek, Bursík a Filip uhrála všemi prostředky a s nejvyšším vypětím sil.

Protože primátor je všechno jiné než hlupák, nepochybně za celým jeho chováním existuje nějaký plán Bém. Žádný dobrý hráč kulečníku nešťouchne do bílé, aniž by měl představu, kde nakonec zastaví. O jeho ambicích vystřídat Mirka Topolánka ví každý. To je v pořádku, ODS je vnitřně velmi soutěživá strana a její úspěch je založen na tvrdém výběru nejlepších. Ambice primátora však začínají vybočovat ze zásady – doma se pereme, navenek se podporujeme. Již v dobách povolebního vyjednávání byl vnímán natolik jako zastánce velké koalice, že musel opustit vyjednávací tým.

V této hře není mnoho řešení, v podstatě pouze jediné. Zboří neschopného Topolánka, pád zrádné koalice s tím půjde ruku v ruce, velká koalice naváže na pozitivní spolupráci z pražské radnice a Jiří Paroubek rád splní jedinou nepřekročitelnou podmínku Pavla Béma. Pošle Jana Švejnara i s Martinem Bursíkem do Michiganu a důstojným způsobem zvolí Václava Klause, coby koaličního kandidáta presidentem.

Troufnu si tvrdit, že tato strategie je nesmírně riskantní. Jednak směrem do ODS. V roce 1997 to byl právě spor o etiku chování, který rozhodl hned v první fázi ve prospěch Václava Klause. Pavel Bém zjevně hodlá opakovat Pilipovu chybu a věří, že mu projde, pokud se představí jako jediný presidentův zachránce. Druhak směrem ven. Jiří Paroubek uznává jedině sílu a pokud si primátor myslí, že v rozložení sil v českém parlamentu zaujme Paroubek postavení shodné s tím, které měl na radnici, šeredně se plete. A konečně, i kdyby tuhle hru ustál, vrátil by ODS o nějakých sedm let vývoje zpátky, kdy byl zcela zničen účel opoziční smlouvy a zůstalo jen bahno velkokoaličního vládnutí.