aneb Tři desítky největších justičních hříchů

A konečně závěrem přidám třicátý hřích, symbolicky zastřešující všechny předešlé:

30) Konflikt justice a vnitra – ministři obou rezortů se pravidelně vůči sobě vymezují a odpovědnost za neúspěchy vždy přisuzují druhé straně. Bohužel politická reprezentace dosud nepochopila, že policie a justice jsou spojené nádoby a nelze bez následků snižovat váhu jedné či druhé.

Namísto více či méně otevřeného boje by měly obě oblasti spolu úzce spolupracovat. Spolupráce občas reálně fungující na regionální úrovni by se tak měla stát hlavním společným cílem obou ministerstev.

Léta manažerských zkušeností mě vedou k tomu, abych se držela hesla: Neměň, co funguje. Na závěr (a kvůli optimistickému vyznění článku) přidávám dva klady české justice, které by v každém případě měly být do budoucna opatrovány a zachovány:

-loajální soudci, kteří bez ohledu na pokles prestiže, útoky v médiích a snižování platových základů neutíkají z justice do soukromé sféry, ale naopak se snaží rostoucí nápad kauz řešit zvyšováním produktivity práce.

-kvalitní soudní administrativní aparát. Zaměstnanci soudů, zejména zapisovatelky či soudní tajemnice jsou v soukromé sféře velmi žádaným zbožím, protože se podrobně orientují v justiční problematice, jsou rychlé a levné. Vzdělávání poskytované Justiční akademií je bez výjimky kladně posuzováno.

Nepochybuji o tom, že můj pohled je subjektivní. Úhel pohledu je věcí místa, odkud justici pozorujete. A jak se liší pozice pozorovatele, liší se zájmy jedinců, kteří rozhodují, i subjektů, v jejich prospěch či neprospěch je rozhodováno.

Škoda, že i justice je touto geometrií zasažena. Protože se zákonitě občas stane účastníkem řízení i ten, kdo o budoucnosti justice rozhoduje. Pak se ptám, na čem mu bude nejvíc záležet a jak bude znít jeho otázka: Více spravedlnosti? Více práva? Více soudnosti? Více rovnosti? Nebo více práv?

Na každý dotaz je jiná odpověď. Ale hledání odpovědí by už bylo tématem na další pojednání.

(S vřelým poděkováním kolegům, kteří se svými poznatky na tomto článku podíleli)

Článek vyšel ve Sborníku Ústavu státu a práva č. 3/2011 věnovaném Organizaci soudnictví v ČR.

O autorce: JUDr. Daniela Kovářová (nar. 1964), advokátka, mediátorka a vysokoškolská učitelka, v letech 2008 – 2011 byla ředitelkou Justiční akademie,v letech 2009 až 2010 byla ministryní spravedlnosti ve vládě Jana Fischera a předsedkyní Legislativní rady vlády ČR