Debata o reformě Senátu je nezbytná bez ohledu na jeho aktuální kritiky

Lidovci hup, Senát žuch – asi tak by se dal stručně shrnout výsledek druhého a rozhodujícího kola letošních senátních voleb. Vzhledem k tomu, že úspěch kandidátů KDU-ČSL lze s mírnou nadsázkou přirovnat k triumfu v soutěži StarDance pořádané na palubě Titaniku, pozornost si zaslouží nejprve samotné plavidlo.

„Senát je de facto zbytečný, zpomaluje legislativní proces, stojí 600 milionů korun ročně, a navíc ztratil kompetenci volit prezidenta,“ řekl po oznámení výsledků Novinkám.cz rozmrzelý Andrej Babiš, ještě u sobotního oběda možná natěšený na další sukces hnutí ANO. I na Chodově se ale přesvědčili o pravdivosti rčení, že každý den není posvícení. „Za hnutí ANO není horda politických papalášů, kteří ty fleky potřebují. Ostatní strany mají obrovskou databázi lidí, které potřebují uplacatýrovat, to my nemáme,“ pronesl též předseda Babiš. Po prvním kole, z nějž postoupilo celkem 14 kandidátů ANO, se však k Senátu tak nepřátelsky nestavěl.

Luxus, kterého si nedopřávají ani Američané

Ke změně ústavy, a tudíž i zrušení horní komory, jsou zapotřebí minimálně tři pětiny všech poslanců (tedy 120) a zároveň též alespoň tři pětiny přítomných senátorů (konkrétně 49, přijdou-li všichni). Ke zrušení Senátu proto ANO nemá sílu, leč věcný obsah Babišovy kritiky, mimochodem pořádně otřepaný a na naší politické scéně omílaný od prvních senátních voleb z roku 1996, se k nabírání voličů asi stále hodí. Nicméně nehledě na politické zájmy Andreje Babiše je debata o reformě Senátu evidentně nezbytná.

Historicky nejnižší volební účast něco přes 15 procent totiž opět notně podkopala legitimitu horní komory. Voliči především postrádají pocit, že účastí v senátních volbách něco změní. A jde o pocit víceméně oprávněný. Volby do Poslanecké sněmovny mohou přinést docela zásadní zvrat, změnu vlády. Též z voleb prezidentských si lidé odnesli poznání, že výsledek hlasování je přímo hmatatelně patrný. Komunální volby pak poskytují příležitost ke změně na bezprostřední úrovni, přímo v místě bydliště. Ale v případě Senátu? Co volič pocítí na vlastní kůži? Reálně se samozřejmě může proměnit mnohé: třeba parametry rozložení politických sil nebo šance pana XY na dosažení postu ústavního soudce, pokud by ho prezident v příštích letech hodlal navrhnout. Ale ruku na srdce, koho to zajímá? Možná politology, ústavní právníky či politiky samotné, nikoliv běžné občany.

Způsob výběru senátorů nezapře inspiraci Spojenými státy, kde je též mandát senátora šestiletý a každé dva roky se obměňuje třetina sboru. Ovšem v dvoukomorovém parlamentu americké federace plní Senát, na rozdíl od nás, zásadní roli – šlo by ji zhruba připodobnit k někdejší Sněmovně národů československého Federálního shromáždění, jež se ale volila společně se Sněmovnou lidu naráz pěkně celá. V legislativním procesu jsou v USA obě komory zkrátka rovnocenné a volby do třetiny Senátu tam probíhají souběžně s hlasováním do Sněmovny reprezentantů, sice většinovým, leč jen jednokolovým systémem. Díky dvoukolovému volebnímu systému se u nás senátní volby vlastně v průměru konají jednou za rok. Což je docela luxus, kterého si nedopřávají ani v mnohem bohatší Americe.

Problém určitě nelze řešit způsobem, že se Senátu prostě něco – víceméně bezmyšlenkovitě – přihodí na pravomocích. Nabízí se spíše reforma v podobě kombinace úpravy volebního systému plus přidání určitých kompetencí, avšak takových, aby se jimi nezablokovala možnost aktuální parlamentní většiny vládnout. Jedině tak může český Senát dlouhodobě přežít, neboť Andrej Babiš není zdaleka jediný, kdo si povšiml možného výnosu z tažení za zrušení trafiky pro „politické parazity“.

Luxovsky, nebo čunkovsky?

Lidovcům pak sice patří vavřínový věnec vítězů, nacházejí se však v dosti podobné situaci jako Senát. Prokázali své přednosti: disciplinované a relativně početné voličstvo na Moravě i schopnost vytvářet koalice s různými menšími subjekty v českých oblastech. Jejich klady však vyniknou pouze tehdy, poklesne-li hladina volební účasti k patnácti, dvaceti procentům, při účasti okolo poloviny všech oprávněných voličů KDU-ČSL stále hrozí, že nepřeskočí pětiprocentní laťku nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Ale i dilemata lidovců vlastně zůstávají po léta stejná: buď „luxovsky“ hledat kandidáty přijatelné i mimo tradiční stranický elektorát, popřípadě umně „koalovat“, nebo se „čunkovsky“ vydat cestou populismu. Druhá zmíněná varianta však ve sněmovních volbách v roce 2010, nehledě na výměnu předsedy, vyústila ve výsledek 4,4 procenta, čili jako nadějnější se jeví varianta první. Přesto ani ona nemusí lidovcům dlouhodobě stačit, a z jejich letošního senátního triumfu se tak snadno může vyklubat Pyrrhovo vítězství.

Autor je politolog

LN, 17.10.2016