Drama na závěr celopátečního nudného žvanění se nekonalo. Topolánkova vláda získala převahou dvou zběhlých sociálních demokratů důvěru a ústavní krize, která znemožňovala jak vznik řádné vlády, tak rozpuštění sněmovny a vypsání nových voleb, skončila. Vítězem krize se stal neviditelný poslanec libovolné strany, jehož prvním zájmem je strávit zasloužené a ničím nezkrácené čtyři roky v poslanecké sesli. Vítězem je parlamentní frakce strany lidové, která znovu získala prostor uplácet svoje věrné sinekurkami ve státní správě a pacifikovat srpnové vzbouřence. Vítězem je i strana zelená, která celou krizí prošla bez ztráty květinky, prosadila do vládního prohlášení řadu nesmyslů zeleného fundamentalismu a počet jejích ministrů se nebezpečně blíží velikosti poslaneckého klubu. Poraženými jsou všichni ostatní, včetně voličů.

Prvním poraženým je Jiří Paroubek. Je odříznut od vládních zdrojů a není schopen plnit svoje sliby ani vůči stranickým strukturám ani vůči podnikatelským skupinám navázaným na státní zakázky. Z politického boje odešel znovu na štítě a nic na tom nemění, že rozhodovala cílová fotografie. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo udržet ČSSD ve vládě a v cílové rovince ztratil dokonce i šanci důstojně převzít vedení opozice.

Nevyužil žádnou z možností, které mu skýtal složitý výsledek voleb. Nepodařilo se mu využít pnutí uvnitř poslaneckého klubu ODS – ani pražské, ani Klausovo křídlo nakonec nebylo natolik autonomní, aby při svém tahu za velkou koalicí vyvolalo v ptákostraně otevřenou krizi. Již uzavřenou dohodu s lidovci o obnovené vládě Národní fronty sám zmařil nevhodným zveřejněním. Jeho strategické spojenectví s komunisty nakonec nepřineslo požadovaný výsledek a pouze snížilo koaliční potenciál oranžových.

Nedokázal udržet jednotu stranické reprezentace. Se ztrátou reálné politické moci mu hrozí, že nezvládne turbulence uvnitř ČSSD. V březnu jej čeká sjezd poražených, plný kocoviny a hledání viníků.

Druhým poraženým je Filipovo vedení KSČM. Vojtěch Filip vsadil na jedinou kartu – otevřenou spolupráci s Jiřím Paroubkem a spolu s ním ztratil naděje na tichou účast komunistů ve vládní koalici. Zatímco ČSSD strašila modrým peklem, přenechali komunisté svým oranžovým bratránkům prakticky bez boje značnou část elektorátu. To se neslučuje s tradicí revolučního předvoje a bylo by to přípustné pouze tehdy, kdyby komunisté za to získali svůj podíl na vládě. Ne, že by se Jiří Paroubek poctivě nesnažil udržet rudé příbuzné ve hře. Jen na to na konec neměl sílu. V očích tvrdého jádra postoupil Vojtěch Filip z pozice heretika definitivně na pozici neúspěšného heretika.

Třetím poraženým je Václav Klaus. Topolánkova vláda zcela nepochybně není vládou podle jeho představ i gusta. Na straně druhé, sestavení pravostředové koalice s ODS v základu jeho šance na znovuzvolení výrazně posiluje.

Čtvrtým poraženým je zdánlivý vítěz – Mirek Topolánek. Vědomě sestavil vládu, která nebude schopna plnit reformní program, který ODS přinesl vítězství ve volbách. Tato vláda však současně rezignovala na směřování země k předčasným volbám a nás všechny čeká úmorné klopýtání permanentní koaliční krizí, tolik podobné druhé Klausově vládě. Na rozdíl od Klausovy koalice dnes ve sněmovně napříč politickým spektrem převládá touha zachovat poslanecké prebendy stůj co stůj po celé volební období. Topolánek tak paradoxně sestavil vládu, která v podstatě bude plnit volební program ČSSD a KSČM, udržet beze změn stav legislativy vzniklý levicovým běsněním z jara loňského roku. Topolánkova vláda neznárodní síť zdravotních zařízení a nejspíš nebude zvyšovat složenou daňovou kvótu, nebude však schopna přinést legislativní změny, které by zabrzdily raketové zadlužování země a nejspíš se o to nebude ani snažit – s obligátní výmluvou na koaliční i opoziční hady ve sněmovně. Tři a půl roku jejího vládnutí bude znovu zaplaceno na úkor budoucnosti.

Další prohrou Mirka Topolánka je fakt, že nedokázal udržet jednotu a disciplínu v poslaneckém klubu. Stejně jako funguje eroze uvnitř poslaneckého klubu ČSSD, funguje eroze v poslaneckém klubu ODS. Štěstím premiéra je, že z řady objektivních i subjektivních důvodů byli socialisté těmi rychlejšími. Krizi na hranici otevřeného konfliktu pak „vyřešil“ obdobným faulem, jakého se v dobách slávy čtyřkoalice dopustil Cyril Svoboda vůči lidovcům. Sestavení vlády podřídil potřebě potlačit své protivníky uvnitř ODS, a tak se stal například na jeho přání Kalousek ministrem financí namísto Tlustého. Počínaje Výkonnou radou dne 13. prosince 2006 začal Topolánek kupit na sebe řadu chyb a za jejich překonání se zavázal zaplatit příliš vysokou cenu.

První splátkou je naprosto neúměrná účast lidovců a zelených ve vládě. ODS nekontroluje řadu klíčových ministerstev a nemá ani zajištěnu většinu ministerských křesel. Dalšími splátkami bude politická zodpovědnost, kterou ODS za tuto vládu plně ponese a která bude na úkor jejího volebního výsledku. Taktiku vydírání koaličního partnera zelení ani lidovci vymýšlet nemusejí. Před deseti lety ji Josef Lux vypracoval k dokonalosti. Další splátkou budou následky neschopnosti provádět jakékoli reformní kroky. Ve vládě si ODS bude muset kupovat loajalitu malých stran s velkým zastoupením, v parlamentu pak bránit levicové hlasovací většině, ať již ji posílí sociální inženýři strany lidové nebo zelených. Korupční pokušení takového vládnutí snad bude méně zřetelné, než u koalice velké, ale nebude o nic menší.

Následky, které rezignace na předčasné volby zanechává v členské základně, pak budou výsledky této vlády kocovinu z možností této vlády logicky zesilovat. Síla Topolánka spočívala v tom, že dokázal oslovit právě spodní patro stranické pyramidy. Pokud základna důvěru v Topolánka ztratí, bude snadno vydán na milost proudům a skupinám, které již dnes jsou v ODS zformovány.

Posledním poraženým je volič. Samozřejmě, byl poražen už 3. června a tato Topolánkova vláda je nakonec tím lepším ze špatných výsledků, které se daly z tohoto výsledku upéci, ovšem další čtyři roky pokračování nevlády, tentokrát pod hlavičkou koalice ODS si přece jenom nezasloužil.