Kde jsou ty časy, kdy se někdejší ministr zahraničí Jan Kavan zabýval otázkou, zda lze vystoupit ze Severoatlantické aliance. Pravda, bylo to paradoxně v době, kdy jsme do ní teprve vstupovali. Také to pěkně schytal od ostatních politiků i komentátorů.

Ovšem Kavan měl k opatrnosti důvod. NATO v roce 1999, kdy se Česká republika stala plnoprávným členem, podnikalo kontroverzní krvavou akci na Balkáně, kde rozeznat hodné hochy od zlých nebylo vůbec jednoduché.

Střih. Jsme v roce 2016. A čeští komunisté se netážou. Oni se rovnou odvolávají na článek 13 Washingtonské smlouvy, který umožňuje alianci opustit. To je jejich cílem. Ale protože vědí, že spojence mezi parlamentními stranami nenajdou, chtějí jít cestou lidového hlasování o odchodu z NATO.

Obecný zákon o referendu dosud leží v parlamentu a navíc neumožňuje hlasování o mezinárodních závazcích. Proto KSČM v pátek ve Sněmovně předložila návrh ústavního zákona, který by umožnil v ad hoc plebiscitu rozhodnout.

Komunisté nepochybně vědí, že s legislativní předlohou neuspějí. Spíš tento krok, opírající se o dlouhodobý politický názor, konají v rámci předvolební kampaně. Jestli jím získají nové voliče, těžko soudit. Ty staré bezesporu potěší.

Jiná věc ale je, jakou nabízejí alternativu. Kdysi ji viděli v posílení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a v Organizaci spojených národů. Jenže vystoupení z NATO žádají, poněvadž prý v průběhu migrační krize prokázalo, že neslouží zájmům jednotlivých států.

Debata o bezpečnosti ČR

Předseda KSČM Vojtěch Filip přímo připomněl slova generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, podle něhož není starostí aliance chránit vnější schengenskou hranici.

To však skutečně z dohod, na nichž byla aliance založena, nevyplývá. Kdo ale může schengenskou hranici hlídat? Evropská unie na to společné kapacity pod jednotným velením nemá. Určitě by situaci nevyřešila ani OBSE či OSN. A doufat, že v těžkých časech si lépe poradí samostatné státy než společná platforma, může jen snílek či hazardér.

Kdyby komunisté jedním dechem dodali, že podporují vznik evropské armády, byla by to jiná. Tímto směrem už neuvažuje jen český premiér Sobotka a prezident Zeman, ale třeba i šéf Evropské komise Juncker. Páteční summit evropských lídrů v Bratislavě nadto nastínil bezpečnost, ať už v klasickém, nebo ekonomickém a sociálním rámci, coby prioritu.

Potíž je v tom, že KSČM neodmítá jen NATO, ale je zdrženlivá též vůči Evropské unii. Kdyby se přihlásila k integračnímu projektu a jeho novým aspektům, mohla by i v tuzemském prostředí rozvířit debatu, nakolik má smysl držet Severoatlantickou alianci, zvlášť když v americké politice s blížícími se prezidentskými volbami posilují izolacionalistické tendence.

Jednoho krásného dne může být Evropa postavena před úděl pomoci si při své obraně sama. Změní se pak uvažování zemí, jež rozpočet NATO nezajímal a nezajímá? Možná si tuto situaci zasloužíme.

Nevylučoval bych ani, že budování společné obrany může vlít evropskému integračnímu projektu čerstvou krev do žil. Už proto neradno volání po evropské armádě či aktuální postoje unijních špiček bagatelizovat.

Zatímco nápad českých komunistů, pro něž je rovněž kupodivu typičtější izolacionalismus než internacionalismus, s největší pravděpodobností padne pod sněmovní stůl a žádné referendum o NATO nebude, tak racionální debata o tom, jak nejlépe zajistit bezpečnost České republiky by proběhnout měla. Jen není jisté, nakolik jsou jí zdejší strany v předvolebním mumraji schopny vést.