Nedostatky nepřímé demokracie

Demokracie a diktatura se odlišují zejména ve dvou ohledech. Jednak jsou obě formy vládnutí různě umístěny na ose mezi svobodnými a žádnými volbami. A liší se samozřejmě také tím, jaké mocenské prostředky používají. V jednom velmi důležitém ohledu však již demokracie a diktatura nejsou tak nesmiřitelný protiklad, jak by to bylo žádoucí. V čem? Stále méně se liší v tom, že v obou případech se vlády velmi důrazně snaží o co nejdetailnější kontrolu svých občanů. Diktátor to svévolně přikazuje a demokratická vláda zase chrlí jeden za druhým zákony úplně na všechno.

A proto, když dnes hodnotíme demokratičnost společnosti, tak je méně důležitý počet politických stran, jejich programy, detaily volebního systému a pozice země v mezinárodních žebříčcích srovnávajících míru svobody. My Realisté vždy hledáme tu nejdůležitější proměnnou. A tou je odpověď na otázku, jak velký podíl na moci má konkrétní občan. Jinými slovy: Kolik moci mají při rozhodování o tom, co se ve společnosti děje, přímo občané a kolik rozhodnutí ovlivňují jenom nepřímo skrze svou volbu politiků. Důležité proto je, jak se v rozhodnutích vlády odráží vůle většiny společnosti. A právě to se v demokraciích děje ve stále menší míře.

Proto neváhám označit dnešní evropské vládní systémy jako dynastické demokracie. Jak se to pozná? No třeba v tom, že ať občan zvolí jakoukoliv stranu, dostane víceméně stejnou politiku; stejný styl vládnutí, stále stejné koalice a v čele země rotují stále stejné postavy. Zavedené strany přitom rády „zapomínají“, že smyslem jejich existence je sloužit celé zemi, a soustřeďují se převážně na obsloužení jejich vlastní voličské klientely, spřízněných lobbistů a sponzorů.

Zavedené strany spolu sice soupeří o pozice ve vládě, ale bez obtíží spolupracují, když jde o to dosáhnout toho, aby jejich podíl na moci stoupal, aby nepřibývaly žádné další konkurenční politické strany a konečně aby se občané nepletli do politických rozhodnutí. Třída politiků dělá všechno pro to, aby moc zůstala „dědičně“ v jejich rukou a zbytek společnosti byl od výkonu moci trvale oddělen. A proto hovořím o dynastické demokracii.

Podíl moci a podíl odpovědnosti

Od občanů politická třída očekává, že si jednou za čas „zavolí“, ale po zbytek volebního období budou bez reptání snášet její vládu a bez odporu ponesou náklady jejích rozhodnutí.

Nepřímá demokracie je tedy velmi nedokonalá forma demokracie. Vláda vůči občanovi vystupuje jako ten, kdo určuje pravidla, rozsuzuje spory o jejich dodržování, ale zároveň sám také hraje. Pro občana je tak velmi obtížné kontrolovat ty, kteří si přisvojují stále více úloh a rozhodují jeho jménem za něj, o něm, ale ne vždycky v jeho zájmu.

Za špatná rozhodnutí, která učiní ve jménu občanů, odmítají politici nést odpovědnost a odvolávají se jak na svou imunitu, tak i na své svědomí. A nejenom to. Politici v nepřímé demokracii občanům předepisují i to, jakou formou smějí na chyby svých vládců reagovat. A proto zavedené strany diskriminují a očerňují vznikající protestní strany jako populistické, ne-li fašizoidní, a cenzurují také způsoby, kterými občané smějí výkony vládnoucích kritizovat. Když mají občané velký vztek a používají (třeba na sociálních sítích) silná slova, tak je za to vládnoucí mohou odsoudit. A také proto říkám, že se nepřímá demokracie pozvolna posouvá směrem k diktatuře. A když to tak půjde dál, tak by se mi brzy mohlo stát, že nebudu moci beztrestně napsat ani právě tu předchozí větu.

Jak překonat mocenskou nerovnováhu

Aby občan nebyl zcela vydán na pospas státu, je třeba zajistit mu větší podíl na moci. To platí tím spíše, že kvalita vládnoucích je přeceňována ve stejné míře, v jaké jsou podceňovány schopnosti obyčejných občanů. Každý jistě zná dost příkladů lidí, kteří zastávají elitní pozice, přestože jim chybí potřebné schopnosti. Ti, kteří jsou „nahoře“, bohužel nepatří vždy a samozřejmě také k výkonové elitě.

Každý z nás ví, že vlády fungují jenom někdy. Málokdo si ale uvědomuje, že naproti tomu společnost funguje skoro vždycky. Důkazem toho je, že společnosti přežívají i mnoho (místy velmi špatných) vlád za sebou. A přesto společnost zkolabuje mnohem méně často než ta která vláda. Proč? Jako Realista hledám i zde hlavní příčinu. Tou je samoopravný mechanismus, který zabraňuje tomu, aby v celospolečenském měřítku docházelo k příliš mnoha „botám“. Jak to funguje? Ve statisících a milionech názorů a rozhodnutí členů společnosti k podobným otázkám se vytěsní ty největší nesmysly a prosadí se takový vývojový směr, který společnosti spíše prospívá, nebo jí alespoň neškodí.

Co z toho plyne pro Realistu? Jeden jasný závěr. Kdyby mohli občané prostřednictvím přímé demokracie více spolurozhodovat než doposud, tak by to působilo jako samoopravný mechanismus. Infuze zdravého rozumu a praktického myšlení by prospěla nejenom společnosti, ale zvýšila by i celkovou kvalitu politických rozhodnutí.

Co konkrétně?

Pokud jde o určení míry, v jaké by se měl zvýšit podíl občanů na moci, tak je měřítko jasné. Jejich podíl na moci by měl alespoň přibližně odpovídat tomu, v jaké míře musí společnost nést důsledky osamělých rozhodnutí vládnoucích.

Konkrétné by to znamenalo, že by občané měli mít možnost postavit se proti rozhodnutí své vlády a zrušit některé zákony. Některá referenda ve vybraných otázkách by měla být z ústavy povinná, jiná by mohla vznikat na základě lidové iniciativy; kupříkladu na základě zákonem stanového počtu podpisů v dané lhůtě.

Zajímavou variantou přímé demokracie by mohla být i přímá volba některých funkcionářů. Kupříkladu v některých švýcarských kantonech jsou členové vlády voleni přímo. Do oblasti hypotetických úvah, které jsou ale nicméně kompatibilní s realistickým pojetím účelné politiky, by bylo i toto: Zvolit premiéra přímou volbou a zříci se tvorby koalicí. Premiér by sice byl zakotvený v jedné straně, ale měl by svobodu hledat si parlamentní většinu případ od případu. To však zatím není na pořadu dne. Česká společnost musí nejprve nasbírat zkušenosti s některými nástroji přímé demokracie. Ale na to je opravdu nejvyšší čas. Je nezbytně nutné, aby naši občané dostali reálnou možnost spoluvládnout.

Shrnutí

1. Vládnoucí prosazují nepřímou demokracii jako lepší model, než je přímá demokracie, protože si chtějí udržet co největší podíl na moci a znemožnit kontrolu ze strany občanů.

2. Bilance tradičního stylu vládnutí je tak neuspokojivá, že si to vynucuje posílení možností občanů výrazněji ovlivňovat rozhodnutí politiků.

3. Přímá demokracie funguje pro společnost jako samoopravný kód, jehož pomocí lze špatná politická rozhodnutí odhalovat a korigovat.

Realiste.cz