Když slyšíte, že se nějaká organizace nazývá Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže, snadno získáte dojem, že jde o recesi podobnou dostaveníčkům vítačů UFO nebo o varieté, v němž nebude chybět kouzelník Pokustón a medvěd na motorce. Jenže situace je vážnější, než by se mohlo zdát.
Ve středočeských Příčovech proběhlo v sobotu Vlastenecké setkání. Organizátoři tvrdili, že nejde o reakci na pražský festival sexuálních menšin, ale o připomínku mezinárodního dne původního obyvatelstva. Místo etnologie či antropologie však hrála prim ideologie. Vesměs ultrakonzervativní, ale s řadou přesahů. Právě v tom tkví pozoruhodnost události.
Na jednom místě se setkali předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas, poslanec za SPD Jiří Kobza, poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna, protiislámští aktivisté Martin Konvička a Petr Hampl, bývalý tajemník prezidenta Klause Ladislav Jakl, místopředseda Zemské domobrany Ivo Gec, spisovatelka Lenka Procházková nebo intelektuálové Alexandr Tomský, Michal Semín, Petr Žantovský či Benjamin Kuras. Zastoupení měla řada uskupení řazených mezi krajně pravicové, ba nacionalistická.
Stejně jako názvu by se šlo naivně vysmívat tématům diskusí, které rámcovala poptávka po společnosti, v níž budou věci fungovat jako kdysi – tradiční rodina, národ neustupující integračním pokusům a společnost s jasnou dělbou rolí, v nichž nezanedbatelnou roli hraje původ či sociální postavení.
Důležité ovšem je, že se přítomní shodli na společném jmenovateli – vlastenectví. To umožňuje pozvat pod jednu střechu jak fašistoidního radikála, tak sociálního demokrata, o němž donedávna spolustraníci říkali, že je srdcař. Dnes místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová tvrdí, že Foldyna oranžovým dlouhodobě ubližuje, a její kolega Tomáš Petříček hovoří o tom, že Foldyna není sociální, ani demokrat, a že se s programem a hodnotami sociální demokracie otevřeně rozchází. Stále je ale Foldyna jednou patnáctinou poslaneckého klubu ČSSD a jeho spolustraníci zůstávají jen u jeho verbální kritiky.
Druhdy skalní levičák Foldyna však možná novými kontakty dokládá svůj pozoruhodný politický instinkt. Na klasickou levici a pravici s jejich obsáhlými dokumenty můžeme pouze dojatě vzpomínat. Stále více voličů se řídí emocemi. Ty nejlépe budí populisté a demagogové. Jednak formace, jimž člověk uvěří, že mu naplní peněženky, ale ještě více družiny slibující přímo fyzickou ochranu před jinými, cizími, neznámými.
Dosud největším úspěchem radikálů bylo, když ve Sněmovně usedli Sládkovi republikáni či Okamurův Úsvit a nyní Svoboda a přímá demokracie. Jejich potenciál je ale mnohem větší. Vedle SPD se tříští mezi různé Národní demokracie, Vlastenecké ligy, Strany zdravého rozumu, Suverenity, Dělnické strany sociální spravedlnosti, Trikolóry i sdružení, která se pokládají spíš za občanská a polomilitární než politická.
Nikdo zatím nepřišel a tuto drobotinu nepospojoval. I dnes je k tomu ještě daleko. Ovšem víkendový dýchánek naznačuje, že dochází k posunům. Nepotkávají se už jen ostře řezaní teoretici, ale i donedávna izolovaní praktici s přímým politickým vlivem. Kdyby si vzali příklad z integračních pokusů umírněné sněmovní pravice a přišli s volebním projektem, který by vzájemně rozvíjeli a netorpédovali, mohli bychom se dočkat i překreslení politické mapy. Byla by čitelnější, ale zároveň skýtala riziko ostré nacionalizace veřejné debaty. Je nejvyšší čas, aby si toho demokratické síly, teď posedlé Andrejem Babišem, začaly také všímat.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus