Proč má mít parlamentní demokratická republika kromě vlády také prezidenta? Není to omyl, pozůstatek po monarchiích, v jejichž čele stával král nebo císař? Vždyť přece republiky vznikaly proto, aby se omezila možnost jedince vnucovat svou vůli většině! Právě svévole, kterou, bohužel, v dějinách projevovala naprostá většina vládců, byla hnacím motorem změn, které vedly ke vzniku republik a ústavní dělbě moci.

Ačkoliv někteří občané nahlas tvrdí, že je prezident v parlamentním systému zbytečný, nelze jim přisvědčit. Podívejme se, jak vypadá standardní dělba rolí: suverén, lid, zvolí ve volbách zástupce politických stran. Upozorňuji, ze strany se tak jmenují proto, že nejsou univerzálním reprezentantem vůle suveréna, ale jenom jeho určité části. Ústavy sice předpokládají, že po volbách by se poslanci měli považovat za reprezentanty všeho lidu, ale to je předpoklad dosti teoretický. Takže máme po volbách stranický parlament, v němž je třeba ustanovit většinu, která vytvoří vládu.

Zdůrazňuji: vláda je reprezentantem nějaké stranické většiny. Její rozhodování má proto politický charakter. Kdyby v rámci jmenovacích kompetencí – např. při jmenování generálů, profesorů, soudců apod. rozhodovala pouze vláda, stěží by se nominovaní zbavili ódia, že si své jmenování vysloužili příklonem k politické orientaci vlády.

Prezident, který je v parlamentních demokraciích obvykle ústavně neodpovědný, což znamená, že nedělá samostatná politická rozhodnutí, protože ta dělá vláda, která se za ně také odpovídá parlamentu, má hrát roli symbolického svorníku, jenž překlenuje jinak polarizovaný politický provoz. Proto generálové jmenovaní prezidentem republiky nejsou generály té které koalice, leč celku, České republiky. Prezident nemá polarizovat, nemá mít vlastní politickou agendu. Jeho úkolem je sjednocovat, vyjadřovat obecný zájem.

Bohužel, čeští prezidenti – s čestnou výjimkou Masaryka – si této své role byli vědomi málo. Masaryk se úzkostlivě snažil, aby vládu neuváděl do rozpaků. U posledních dvou prezidentů mohl mít pozorovatel občas dojem, že představují svébytnou politickou stranu o jednom muži. Veřejnost jim to tolerovala a toleruje, protože také nemá o roli prezidenta jasnou představu. Tristní ovšem je, když prezidentské excesy obhajují někteří ústavní právníci.

Sklon prezidentů – a jejich epigonů – chápat funkci hlavy státu jako pozici, ve které prezident rozhoduje, ačkoliv kůži na trh nese někdo jiný, je poměrně rozšířený. Zejména v zemích, v nichž neexistují ustálená pravidla, která prezidentskou svévoli omezují. Např. Václav Klaus, který při nástupu do úřadu sliboval, že bude prezidentem aktivním, nikoli aktivistickým, svodům moci podlehl úplně. Nemá cenu vyjmenovávat všechny jeho přešlapy, jsou dostatečně známé a o ně v tomto komentáři nejde. Důležitá je otázka: zlepšila by nebo naopak zhoršila tendenci ke zneužívání svého postavení přímá volba prezidenta?

Myslím, že odpověď je jasná. Přímo volený prezident by měl silnější mandát než nepřímo volená vláda. Tendence mít vlastní politickou agendu a neasistovat vládě v plnění jejího politického programu by dramaticky narostla. Už by nemuselo jít "jenom" o desítky vet zákonů, ignorování rozsudků soudů a svévolné zahraničně-politické aktivity.

Jak je možné, že v Rakousku nebo na Slovensku přímo volený prezident existuje a poruchy v systému to nevyvolává? To je tím, že ústavní zakotvení prezidenta je v těchto zemích úplně jiné. Zde je prezident z výkonu své funkce odpovědný, má přesně definovanou omezenou agendu a je možné ho z funkce odvolat. Co z toho plyne? Se změnou systému volby je naprosto nutné upravit i postavení prezidenta, jinak může neodpovědný a neodvolatelný prezident destabilizovat politický systém.

Tvrzení, že nemá smysl se dohadovat o kompetencích, stačí jenom změnit způsob volby, svědčí nejen o neznalosti ústavních mechanismů, ale je nezodpovědné. Některé politické strany, které si z otázky přímé volby prezidenta dělají vábničku na voliče, upadají do politováníhodného populismu. Pouhá změna volby bez úpravy postavení prezidenta by mohla mít dalekosáhlé důsledky – dysfunkčnost systému by mohla vzrůst nad únosnou mez a přivést Českou republiku na cestu k poloprezidentským systémům, které známe z postsovětských republik.

Dobře, ale chceme zopakovat trapnosti z minulých prezidentských voleb? Vždyť hlavní námitkou proti stávající volbě je zkušenost s jejím průběhem!

Na to existuje mnohem jednodušší lék. Stačí volbu upravit tak, jako v Německu. Prezident se volí bez rozpravy. Tím odpadně první zdroj trapností – vzpomeňme na eskapády Sládkovců při volbě Václava Havla. Kandidáti přednesou projevy – a názor poslanci a senátoři projeví hlasováním.

Článek 54, odst. 6 německé ústavy říká: Prezidentem je zvolen, kdo získá většinu členů sboru volitelů. Pokud se tuto většinu ve dvou kolech získat nepodaří, je ve třetím kole zvolen ten, kdo získá nejvíce hlasů.

Co to znamená? Že je prezident zvolen vždy během jednoho dne a bez nedůstojných šaškáren. Pokud veřejnost požaduje změnu volby kvůli znechucení ze současných tahanic, není toto lepší způsob, jak jejímu přání vyjít vstříc a nehazardovat s charakterem státu?