Vrtochy prezidenta Miloše Zemana pomáhají integrovat politickou scénu. Za jiných okolností bychom těžko slyšeli budoucí opozici tvrdit, že je nejvyšší čas, aby byla jmenována vláda a ujala se exekutivních otěží. Čerstvý kabinet vyhlížejí i média a voliči. Aniž by se o to Sobotkova sestava nějak zásadně zasloužila, provází její první kroky kladné znaménko.

Jenže zdánlivá idyla má namále. Jednak si všimněme skřípání mezi koaličními partnery. Ještě by se dalo pochopit, že v debatách před jmenováním vlády se jedna strana nechce zastávat ministerských kandidátů strany druhé. A to přesto, že kdyby koalice táhla za jeden provaz i v této věci, nevzbuzovala by u některých oponentů dojem, že má smysl sypat do jejího soukolí písek.

Otevřenou nedůvěrou zato zavání snaha rozmísťovat po jednotlivých resortech náměstky z řad těch koaličních stran, které neobsadí ministerskou pracovnu. "Důvěřuj, ale prověřuj," může někdo namítnout. Voliče sledující nepřehledné složení Sněmovny by ale spíš potěšilo, kdyby viděli ve vládní koalici sbor stmelený společnými prioritami a hodnotami. Jenže my již týdny pozorujeme napětí mezi KDU-ČSL a hnutím ANO i pochybnosti části sociální demokracie, zda je správné být v koaličním svazku s paličatými a procírkevními lidovci.

Ovšem koaliční náměstkovské výsadky na ministerstvech vrhají stín i na bohulibé záměry ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Copak lze odpolitizovat státní správu, když se v ní hodlají koaliční partaje držet v šachu? Takto se nám ale úřady budou opět hemžit zasloužilými straníky. Dnes chtějí politici kontrolovat křesla náměstků, zítra rozšíří svůj záběr i na sekční šéfy. Hrozí tak, že vláda plynule naváže na smutné zvyky svých předchůdkyň, za nichž se politici, jejich kamarádi a kamarádi jejich kamarádů ocitali až na referentských pozicích. Už proto je důležité pozorně sledovat přípravu služebního zákona a nenechat se mást jen vedlejším aspektem skrytým v debatě o lustracích ministrů.

Koaliční strany se před volbami i po nich hlasitě přihlásily k souhrnu návrhů iniciativy Rekonstrukce státu, které by měly potírat korupční a klientelistické prostředí v České republice. Můžeme být jen zvědavi, zda jim tento zájem vydrží i v dalších měsících, nebo jestli s novými funkcemi přijde též nový pohled. Zmizí fenomén trafikantství v orgánech firem s účastí státu? Skutečně poslanci zamezí novelizaci zákonů prostřednictvím přílepků, které jsou vsouvány do nesouvisejících předloh? Bude mít politická reprezentace odvahu posílit nezávislost státních zástupců a soudců?

Již dnes to drhne ve dvou oblastech. Jednak visí otazníky nad zveřejňováním smluv uzavřených veřejnou správou na internetu. Sankcí za nezveřejnění by měla být neplatnost smlouvy. Jenže to odmítá část komunálních politiků, ale i poslanců, hlavně z řad sociální demokracie. Představitelé regionů jsou zase těmi, co tlačí, aby nebyly posilovány, nýbrž naopak oslabovány pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Poslanci již projednávají návrh, aby NKÚ mohl provádět kontrolu hospodaření s majetkem územních samosprávných celků pouze z hlediska souladu se zákony. Vyloučeno má být kritérium účelnosti a hospodárnosti, a to i v případě prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu či rozpočtu Evropské unie.

Tady končí veškerá legrace. Jakmile bude vláda na Hradě pokropena živou vodou, bez jediného dne hájení bychom měli stopovat, nakolik se drží svých před volbami velebených ušlechtilých legislativních plánů a nakolik plní načančaný záměr vládnout jinak a lépe.