Čtvrthodinové zpoždění premiéra Andreje Babiše na schůzku s prezidentem Petrem Pavlem by za normálních okolností nemělo být velkou politickou událostí. Ano, přijít pozdě na domluvené jednání není správné. Pokud člověk ví, že nestíhá, má se omluvit. To platí mezi sousedy, v obchodě, v úřadě i mezi nejvyššími představiteli státu. Základní slušnost není zbytečný formalismus.

Jenže právě v tomto případě je zajímavé něco jiného. Ne samotné zpoždění, ale způsob, jakým se z něj okamžitě stala otázka protokolu, respektu k úřadu a téměř veřejného napomenutí. Prezident Petr Pavel podle dostupných informací Babišovo zpoždění nelibě nesl a následně řekl, že mezi slušnými lidmi platí, že když si dohodnou čas, tak v ten čas přijdou, případně se omluví. Premiér na to reagoval slovy, že prezident by mohl být velkorysejší a že on není jeho podřízený. Spor se odehrál na pozadí jednání o účasti na summitu NATO, kde se dlouhodobě střetává pojetí prezidentských a vládních kompetencí.

Babišova věta o tom, že není prezidentovým podřízeným, je v tomto případě podstatnější než samotný pozdní příchod. Ne proto, že by omlouvala nezdvořilost. Neomlouvá ji. Ale připomíná ústavní realitu, na kterou se v české politice často zapomíná. Česká republika není prezidentský systém. Prezident není nadřízeným předsedy vlády. Premiér není úředník Hradu. Oba představují odlišné ústavní orgány, každý s jiným mandátem a jinými pravomocemi. Mají spolupracovat, nikoli jeden druhého vychovávat.

Protokol má ve státním životě smysl. Chrání důstojnost institucí, zabraňuje chaosu a dává veřejnému jednání určitý řád. Bez něj by státní reprezentace snadno sklouzla k nahodilosti a osobním manýrům. Jenže protokol je dobrý sluha a špatný pán. Jakmile se z něj stane prostředek, jímž jeden aktér druhému připomíná své vyšší postavení, přestává sloužit důstojnosti státu a začíná sloužit osobní nebo institucionální dominanci.

Pracovní schůzka prezidenta a premiéra nemá být audience u panovníka. Prezident může být hlavou státu, ale není hlavou vlády. Pokud je pozdní příchod veřejně interpretován jako „signál“, pak se běžný provozní problém posouvá do symbolické roviny. Už nejde jen o to, že jeden člověk přišel pozdě. Začíná jít o to, kdo komu projevuje dostatečnou úctu, kdo koho nechal čekat, kdo má právo druhého veřejně napomenout a kdo má právo se takovému napomenutí bránit.

Takový způsob uvažování je pro praktickou politiku nebezpečný. Lidé, kteří spolu mají řešit věcné problémy, pak začnou místo obsahu jednání sledovat hierarchii gest. Zpoždění, věta pronesená před novináři, rozhovor poskytnutý den před schůzkou, odmítnutí společného vystoupení po jednání — všechno se začne číst jako mocenský vzkaz. Tím se spolupráce zbytečně komplikuje. Místo aby se řešilo, kdo má Českou republiku zastupovat na summitu NATO a s jakým mandátem, řeší se, kdo komu dostatečně projevil úctu.

To neznamená, že premiér neměl přijít včas. Měl. A pokud nepřišel, měl se omluvit jasněji. V tom je kritika oprávněná. Jenže politická kultura nestojí pouze na dochvilnosti. Stojí také na schopnosti nerozfoukávat každou nedokonalost do symbolického konfliktu. U lidí, kteří si nejsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, je přehnané trvání na protokolu často výrazem právě toho, že někdo tento vztah nadřízenosti vnitřně předpokládá.

V tom je tento spor poučnější, než se na první pohled zdá. Ukazuje starý český problém: sklon zaměňovat respekt k instituci za poslušnost vůči osobě. Prezident si zaslouží respekt jako prezident. Premiér si zaslouží respekt jako premiér. Ale ani jeden z nich si nemá nárokovat postavení, z něhož bude druhého veřejně kárat jako podřízeného. Ústavní instituce mají spolu mluvit korektně, nikoli ceremoniálně soutěžit o převahu.

Slušnost je nutná. Dochvilnost je slušnost. Omluva za zpoždění je slušnost. Ale velkorysost je také slušnost. A schopnost nevyužít drobný prohřešek druhého k veřejné demonstraci vlastní důležitosti je možná ještě vyšší forma politické slušnosti.

Celá věc by proto neměla být čtena jen jako příběh o Babišově zpoždění. Je to také příběh o tom, jak snadno se v české politice z pracovního jednání stává rituál moci. A jak obtížné je potom normálně spolupracovat, pokud jeden z aktérů začne protokol chápat ne jako technický řád jednání, ale jako důkaz, že druhý má vědět, kde je jeho místo.