Populistická rodinná koncepce ministryně Marksové

Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo s novou, a dokonce bych řekl i revoluční koncepcí rodinné politiky. Obávám se ale, že v konečném důsledku půjde spíše o politiku jednoznačně protirodinnou.

Politiku, která bohužel bude proti zájmům rodin a hlavně samotných dětí, o které by mělo jít především. Podívejme se ale nejdřív na reformu jako na celek. Řadu věcí lze pochválit, třeba celkové navýšení financí na podporu pracujících rodin. Nicméně přes mnohé neomarxistické sociální experimenty to místy působí jen jako vyloženě čistý populismus, aby byl volič uchlácholen přidanými penězi a neřešil ten problematický a do důsledků naprosto nepromyšlený zbytek.

Podle poslední dostupné verze se například počítá se zvýšením rodičovské z 220 tisíc na alespoň 250 tisíc korun, zvednutím mateřské či zdvojnásobením přídavků na děti. Proti navýšení financí nic nemám, měl by to utáhnout i státní rozpočet, ale hned u přerozdělování narážíme na první problémy. Místo zbytečně drahého plošného porodného by byla na místě spíše podpora matek dvojčat a rodin z vyloučených regionů, což tato koncepce nezohledňuje. Má se leckdy zbytečně dávat těm, co to nepotřebují. Ignoruje se fakt, že rodiny vícerčat musí koupit dražší kočárek, minimálně dvojnásobné množství oblečení, plen apod.

Pak zde máme sdílené úvazky, které jsou také součástí reformy. Ty považuji dokonce za velmi žádoucí a pozitivní krok. Podpora slaďování výchovy dětí se zaměstnáním je v dnešní době krok správným směrem, protože pomáhá rodiči na mateřské dovolené zůstávat v pracovním procesu. Jen v tomto případě opravdu nechápu, proč paní ministryně Marksová tři roky hází klacky práci z domova, kterou především využívají matky s dětmi?!

Reforma jako sociální experiment?

Dostáváme se k největšímu kamenu úrazu reformy. Jak už víme, účelem návrhu má být zajistit takové podmínky, aby rodiče chtěli mít děti. To je sice pěkné, ale jednu věc ministerstvo zásadně nedomyslelo. Za rodinu je v rámci této reformy bohužel považováno prakticky cokoliv. Rodinou může být jakékoli soužití dospělých (či jen jednoho dospělého) s dětmi, a ne úplná rodina, jejíž jádro tvoří otec a matka.

A to nemluvím o naprosto šíleném návrhu umožnit umělé oplodnění svobodných žen až do 43 let bez souhlasu partnera, přičemž vdané ženy by souhlas samozřejmě potřebovaly i nadále. Pokud stát chce přispět k tomu, aby se rodilo více dětí, dalším cílem musí být, aby děti vyrůstaly nejlépe v úplné rodině s matkou a otcem, protože tím se nejlépe eliminují veškeré patologické jevy.

Nedomyšlenost reformy dále ukazuje také fakt, že podle logiky „matka má právo mít a vychovávat sama vlastní dítě“ by mohli začít muži vyžadovat právo na státem hrazené odnošení svých dětí u cizích matek. Předložený návrh prostě jen fakticky zvýhodňuje svobodné ženy, které chtějí mít děti bez partnera. A protože výchova pouze jedním z rodičů je stavěna naroveň výchově v úplné rodině, je návrh také naprosto bezohledný vůči dětem a na degradaci „otcovství“ do role dárce spermatu do spermobanky.

Děti by měly mít právo na oba rodiče a stát by se měl podle toho zařídit. Zmíněná koncepce MPSV ale nic takového nevyžaduje a dokonce ani nepreferuje úplnou rodinu jako lepší z variant. Já se ptám, opravdu chceme dopustit takové experimentování s dětmi? Domýšlela paní ministryně negativní důsledky cílené podpory výchovy dětí v neúplných rodinách? Očividně ne. A proto podobnou reformu není možné v žádném případě podpořit. Pokud reformu, tak pro rodinnou, ne protirodinnou.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu