Na jednom ostravském předvolebním bilboardu se vyznává mladá a hezká žena, zřejmě kandidátka v komunálních volbách, zcela jednoznačně: KORUPCE MI NEVONÍ. Je to hezké, milé a nic proti tomu. Komu by také korupce voněla. I kdyby totiž někomu voněla velice libě, neznamená to, že získá nějaké peníze. K tomu potřebuje ještě něco jiného a my všichni přece dobře víme co a hlavně koho. Jenže heslo KORUPCE MI NEVONÍ není vůbec žádný program, natož řešení.

Je zajímavé, kolik kandidátů do zastupitelstev a letos i do Senátu si vzalo za své vymezovat se proti korupci, někteří s ní hodlají dokonce bojovat. Jako by korupce byla jen nějaká náhlá infekční nemoc, která se dá vyřešit v lehčím případě spolknutím nějakých zázračných antibiotik, v těžším případě změnou některých zákonů. Například zákonů o veřejných zakázkách. Přitom musí být každému jasné, že sebehorší zákon o veřejných zakázkách sám o sobě korupci nepřináší. Přinášejí ji výhradně a jednoznačně morálně pokleslí jedinci na straně vyhlašovatele a na straně realizátora zakázky. Takoví jedinci jsou vždy vynalézavější než sebedokonalejší tvůrci zákona, neboť je po staletí známo, že lupiči pokladen jsou vždy o krok dále před výrobci jejich zámků.

Ultralevičáci a levičáci vidí zcela jednoznačně příčinu korupce v kapitalistickém společenském uspořádání. Samozřejmě, že korupci znají i v zemích, které se staly kapitalistickými přirozeným vývojem, nikoli cestou přes socialismus, jako se to stalo nám. Naopak – právě proto je ta jejich korupce často méně četná a účinněji postižitelná. Každopádně by nezmizela změnou společenského řádu.

Jednou ze zásadních podmínek korupce v dnešní naší podobě je dostatek prostředků. Mohli bychom říci, že výše korupce u nás je přímo úměrná výši zadlužování státu. Neboť na korupci potřebujete peníze. Aby i stát (byť prostřednictvím svých zaměstnanců) mohl korumpovat, musí mít peníze. A protože jich tento stát měl stále méně, musel si je půjčovat. I na korupci. Nedá se přesně spočítat, jaký vliv má vysoké státní zadlužení na výši korupce (nebo spíše naopak), dá se to pouze tušit. A i tak je ono tušení strašné. K tomu, aby došlo ke snížení korupce ve všech směrech, musí zmizet z politických i hospodářských postů lidé, kteří pomáhali korupční prostředí vytvářet. Ale tohle žádný z „protikorupčních doktorů“ ve svém programu nemá a mít nemůže. Proto jsou jejich recepty na likvidaci korupce pouze proklamativní (korupce mi nevoní), nebo zavádějící (vše vyřeší zákon).

Což není náš neuvěřitelně rozbředlý a neúčinný systém sociálních podpor dokonalým dokladem korupce? Do své dnešní obludné podoby se dostal tak, že si v různých volebních obdobích politici neuváženými sliby kupovali hlasy tu těch, onde jiných voličů. A že jsme na to neměli? Jsou státy, které jsou zadluženy ještě více. To bylo jejich argumentem pro stále vyšší zadlužování státu.

Nebyly snad korupcí proklamace o tom, že tento stát je evropským ekonomickým tygrem, za nimiž následovaly zvýšené rozpočty ministerstev a nesmyslně drahé, státem financované projekty (internet do škol, státní maturity, mistrovství světa v lyžování, veřejné stavby dálnic, porcování medvěda, neuvěřitelná podpora zahraničním investorům, předražené nákupy zbraní, různé příplatky, výslužné, odchodné, odstupné a jiné) příkladem systematické a dokonalé korupce? Neboť jak jinak bychom na tohle všechno měli, kdybychom si nepůjčovali? Ano – všechno by ze své podstaty mohlo být, ale napřed bychom si na to museli vydělat. Jenže to někteří politici po roce 1993 (tehdy začal státní dluh enormně stoupat) nikomu neříkali, spíše to jen někteří šeptali.

A najednou přijde vláda, která má svých 118 hlasů ve sněmovně jistých, s programem úspor. Což obecně není špatné. Leč hlas premiérův, že plošné škrtání není projevem schopností ministrů reformovat, zůstal hlasem volajícího v poušti. Lid obecný to vytušil a odbory ho vyzvaly k pochodu do ulic. Bylo to podobné, jakoby povstali všichni sádroví trpaslíci a uspořádali protestní pochod v rámci boje proti kýčům. Žádné odbory nepovolaly lid do ulic v dobách, kdy začal neuvěřitelně narůstat státní dluh. Jeho asi sedmdesátimiliardové každoroční úroky, které musíme a budeme platit bez ohledu na jakékoli výsledky voleb, nejsou pouhým důsledkem všeobecné korupce, ale jsou také jejím důsledkem.

Korupce totiž není pouhým důsledkem špatných zákonů, nýbrž činností spekulativně uvažujících lidí. Jenom maličkost. V tisku nedávno proběhly drobné zprávy o tom, jak si někteří poslanci pronajímají kanceláře u spřátelených firem, v nemovitostech své strany či v domech vlastních nebo v domech svých přátel. Všichni se většinou obhajují tím, že stanovené nájemné (v maximální povolené výši) je pouze takové, které dovoluje zákon, bez ohledu na to, že ve stejné lokalitě by možná nalezli kancelář za nájemné poloviční. Třeba u drobného živnostníka, jehož obchod se taktak drží. Zákon neporušujeme, tvrdí svorně. Mají pravdu, neporušují. Jak tedy tomu zamezit? Změnit zákon, nebo vyměnit poslance? Ani k prvnímu či druhému není důvod. Přesto zde něco není v pořádku. A to nezmění sebelepší „protikorupční doktor“. Neboť po volbách se mu dostane možnosti zaměstnat třeba jako poradce člověka, na kterém jeho straně záleží a je třeba mu „pomoci“, protože na kandidátce „neuspěl“. Jakým asi bude tento poradce poradcem? A tady někde to třeba začíná.