Prvá fáze diskuse o možném umístění radarové stanice u nás odkryla některé podstatné okolnosti celého projektu. A protože vstupujeme do vlastních jednání s USA, stojí za to na některé upozornit.

Budeme jednat pouze bilaterálně s USA

Předpoklad, že by projekt byl převeden pod hlavičku kolektivní obrany NATO a vyjednávání by se vedla v jeho rámci, se ukázal nereálný a předčasný. NATO udělalo některé vstřícné kroky na summitu v Rize. Ke vřazení americké protibalistické obrany do jeho struktury nadále chybí několik předpokladů v politické, obranné i finanční rovině.

V politické rovině je zřejmé, že manévrování generálního tajemníka NATO tváří v tvář českému požadavku vyjadřuje vnitřní nesoulad aliance pokud jde o samotný projekt, jeho americkou režii a možný geopolitický dopad. S Polskem nejsme s to vytvořit synergický blok a tlak na alianci.V obou zemích chybí vnitřní politický konsenzus i podpora veřejnosti. Nejsme důrazní v prosazování společného zájmu, protože nejsme vnitřně jednotní.

Ani Američané nejsou ve věci NATO aktivní. Chtějí napřed protiraketovou obranu rychle ukotvit v Evropě a pak případně zvažovat její vřazení do architektury NATO. Projekt nekryje všechny členské země NATO. Protibalistickou obranu roztáhne přes východní pobřeží USA nad západní a střední Evropu. Otázky širšího využití radarových a dalších dat, jejich dostupnost a schopnost zpracování a sdílení, jsou zřejmě pro Američany mimořádně senzitivní. A konečně zdaleka ne všechny členské země NATO jsou ochotné podílet se na nákladech projektu.

Proti evropskému proudu

Vývoj reakcí v Evropě, zejména v EU, je složitý. Není sporu, že se Německo a další země začaly věcí zabývat poté, co začalo – v rozporu s předchozím vývojem – protestovat Rusko. Dojem, že Češi věc nezvládají, se potkal s naším protievropským vystupováním. Ztráta naší důvěryhodnosti byla rázem na dohled. Nicméně evropská rozprava, a zvláště rozprava v Evropském parlamentu, ukázala, že zejména německým zeleným je vlastní bytostný anti-amerikanismus i nepochopitelně tolerantní postoj k rizikovému chování zemí jako je Írán. Liberální, zelená a socialistická část Evropy sice nemá alternativní odpověď na balistické hrozby, ale antiamerikanismus je dnes silnější než seriózní zvažování evropské obrany a řešení hrozeb Blízkého východu. Totéž platí i pro přílišnou senzitivnost k rétorice Ruska.

Naše zkušenost je ale historicky jiná. Máme za sebou komunismus a sovětskou nadvládu. Víme, co Američané udělali pro znovusjednocení Evropy na konci studené války i při rozšiřování NATO a překonávání geopolitického rozdělení Evropy.V EU zatím budeme podporu hledat těžko a pokud, tak spíše v nových členských zemích. I když proti americké žádosti se kupodivu vyslovili i někteří slovenští vládní politici. Z dnešní situace ale nevyplývá, že bychom se o prosazení hlubšího bezpečnostního a obranného dialogu v rozměru EU neměli snažit, právě naopak. Ve znovusjednocené Evropě citelně chybí společný bezpečnostní zájem a zejména chybí jeho pevná politická platforma jdoucí napříč evropským kontinentem. Zátěž náročného obranného projektu, jako je protiraketová obrana, nadále společnou evropskou bezpečnostní politiku štěpí a tříští do dílčích národních i vnitropolitických zájmů. Společný evropský jmenovatel a zájem se hledá velmi těžko.

Nová role Ruska

Kreml nepochybně spatřuje v protiraketové obraně příležitost svého geopolitického návratu do globální bezpečnostní politiky. Celou věc používá i k posilování vnitropolitické atmosféry ohrožení a obkličování Ruska západními nepřáteli. Ať již jsou důvody takové propagandy jakékoli, od léčení psychózy z prohrané studené války, přes přípravu na růst výdajů na zbrojení i v zaostalých sociálních, správních a infrastrukturních podmínkách života v Rusku nebo ve snaze vygenerovat mimořádné okolnosti k prodloužení Putinova mandátu, Rusové jsou zpět ve snaze ovlivňovat a rozdělovat atlantickou i evropskou bezpečnost.

Fakt, že se někteří čeští politici snažili této věci nadbíhat, i to, že před zastrašováním ruských maršálů sklonili hlavy obyvatelé Trokavce, nám nedává moc dobré výchozí podmínky. Ruský tlak vůči nám bude zřejmě pokračovat a stoupat, stejně jako snaha Kremlu dohodnout se s Američany přes naše i další evropské hlavy.

Proti proudu i doma

Bilaterální jednání s Američany by bylo snadnější při adekvátně pevném domácím podloží. To však vláda nemá. Většinová veřejná podpora vstupu ČR do protiraketového systému propadla na třetinu původní úrovně. Zmizel i křehký vnitropolitický konsenzus hlavních demokratických rivalů. ČSSD se odklonila na otevřeně opoziční, místy až populistické pozice. Vládní koalice jí nenabídla alternativu ke spolupráci. Vzájemná distance obou stanovisek se prohloubila natolik, že současné naděje na schvální případné dohody s USA v parlamentě jsou mizivé. A pokud se veřejná debata vede tak, že ve veřejnoprávním médiu dominuje usvědčený agent, který v komunistickém dresu zrazoval československé národní zájmy v minulosti, pokud socialisté propadají populismu a zelení uhýbají odpovědnosti a pokud se ministryně obrany diskusi vyhýbá a její resort nepředstavuje pevný zdroj kvalifikované argumentace a informací v celém procesu, pak nejsou vyhlídky na nalezení vnitropolitické shody a kvalifikovaného postupu dostatečně solidní. Bez takovéto shody se ovšem neobnoví ani důvěra veřejnosti ve slova a schopnosti vlády zvládnout náročná jednání.

Nikdo nemůže čekat od oponentů a demonstrujících odpůrců, aby vnímali rizika a odpovědně hledali řešení rýsujících se hrozeb a problémů. Nelze se divit ani Američanům, že nechávají věcem volný průběh a minimum informací, protože jde o naše politické a kvalifikované rozhodování a protiraketová obrana bude i bez nás. Nelze ani doufat, že se konflikt obklopující vojenskou obranu před novými hrozbami rozplyne sám. Výzvu, kterou máme před sebou za nás nikdo nevyřeší. Je třeba se s ní vážně, cílevědomě a systematicky zabývat. Seriózní test naší schopnosti unést samostatnou odpovědnost a zvládnout řízení vnitropoliticky a mezinárodně kontroverzního projektu již začal. Pojďme zkusit uspět.

Pro ČRo 6