Expremiér Miloš Zeman je zpátky na scéně. Od roku 2002, kdy opustil vládu i vedení sociální demokracie, dlí v ústraní, z něhož vystoupil vážněji jen jednou, a to v únoru 2003, kdy se pokusil získat vítězství ve volbě presidenta republiky. Jak a proč volba dopadla, si dobře pamatujeme.

Zeman neprošel ani do druhého kole díky hlasům osmadvaceti sociálních demokratů. Navzdory tomu, že se jednalo o tajnou volbu, Zeman vždy tvrdil, že zná jména těch, kdo jej tehdy nevolili. Ať tak či tak, nebylo to právě fair jednání. Sociálně demokratičtí poslanci a senátoři zablokovali možný úspěch svého vlastního kandidáta. Bylo zřejmé, že tvůrcem této akce byl Vladimír Špidla, Zemanův nástupce v čele strany i vlády.

Není divu, že nedlouho po této eskapádě Zeman vyhlásil ČSSD nepsanou válku a setrval v ní až do okamžiku svého odchodu ze strany. Od té doby politiku ČSSD víceméně nekomentuje, jeho glosy jsou zaměřeny obecně k vnitřní politice. Přesto z nich vždy cítíme mezi řádky přítomné sdělení: toto by měla - nebo neměla - dělat sociálně demokratická strana. Zeman prostě zůstal aktivním politikem, i když prý jen objímal vysočinské stromy.

Nyní tedy znovu vstupuje na scénu. Stojí v čele uskupení s názvem Strana práv občanů. Jde o politický subjekt, který je zaměřen na levou půli spektra, jeho preference a dominanty leží v sociální oblasti. Zeman byl vždy ekonomem prosazujícím keynesiánské modely, korporátní vlastnictví i rozhodování, v tom byl spíše on než kdo jiný autentickým socialistou. Na druhou stranu uměl vždy překvapit nečekaným politickým tahem či prohlášením. Určitě nejvíc udivil mnohé své příznivce pragmatickým spojenectvím s ideově protilehlým Václavem Klausem v tzv. opoziční smlouvě. Zeman se tehdy rozhodoval mezi křehkou koalicí s lidovci a Unií svobody a mezi pevnější, byť z principu kompromisní vládou postavenou na nejsilnějším odpůrci, ODS. Zvolil druhou variantu a učinil dobře. Umožnil tak své vládě a tím i celé zemi čtyřletou stabilitu a relativní prosperitu spojenou s mnohem menším vnitřním zadlužením, než jaké roztočili Zemanovi nástupci ve Strakovce, Špidla, Gross, Paroubek a Topolánek. Zeman totiž, na rozdíl od všech jmenovaných, je především realista. Když chce získat prostředky například na sociální účely, o nichž je přesvědčen, že jsou bohulibé, ví, že tyto prostředky nelze natisknout ve státní tiskárně cenin, nelze jimi zatížit společnou budoucnost, je nutné je nejprve někde vydělat. To je konec konců to nejdůležitější, co jsme si z vlády opoziční smlouvy mohli odnést. A je to také to hlavní, co by nyní mohl Zeman do omrzení opakovat médiím a voličům: buďme realističtí!

Zeman má s takovým heslem na vlajce šanci. Jistě neporazí drtivým způsobem stranu z Lidového domu. Nemá na to zázemí, logistiku ani peníze. Ale má na své straně voliče, kteří si jeho éru pamatují jako relativně klidnou, spokojenou a dokonce i trochu zábavnou. Na rozdíl od těch všech, které přišly po něm.

Má to ovšem jedno "ale". Pokud bude chtít Miloš Zeman znovu předstoupit před voliče, neměl by to dělat se suitou okoukaných zemanovců za zády. Při vší úctě ke jmenovaným, lidé jako Lachnit, Kavan, Šling, Volfová, Grégr či Ringo Čech žádné voliče Zemanovi už nepřinesou. Hrát na notu vzpomínky na dobré minulé časy lze jen do jisté míry - spíše jen jako kolorit, ozdobu toho hlavního - a tím by měl být věrohodný program a nové, neokoukané, důvěryhodné tváře.

Kde je vzít? Možnosti tu jsou. Jednu z nich už využil i president Václav Klaus. Vzpomeňme, jak si před časem otevřel seminář na Národohospodářské fakultě pražské Vysoké školy ekonomické. Mnozí se jen usmívali, že pan profesor potřebuje žáčky, aby ho někdo poslouchal. Klausův motiv byl ale mnohem chytřejší: vytipoval si v exkluzivním kroužku studentů nové talenty, s nimiž mohl vést nejen teoretické debaty o ekonomii, ale kteří v budoucnu možná posílí i jeho tým a získají si ostruhy pro reálnou politickou praxi.

Zeman by mohl postupovat analogicky. Na VŠE a jiných universitách totiž nejsou jen friedmanovsky orientovaní ekonomové, ale je tam určitě stejné množství těch, kdo podobně jako Zeman věří spíše na sociální rozměr ekonomiky a politiky. Takové by měl Miloš Zeman postavit před sebe a se státnickým gestem doyena jim otevřít dveře k budoucnosti. A takoví by v ní mohli doopravdy něco dokázat - ne ve prospěch Miloše Zemana, ale nás všech.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6