Při pohledu na celkem hutně zaplněné pražské Václavské náměstí musí valnou část nekoblihářů napadnout: „Tak fajn, fázi číslo 1 bychom tu možná zdárně měli rozběhnutou.“

Pro začátek OK. Tudíž to bychom měli nyní před sebou ještě nějakých bratru šest dalších navazujících fází:

Fáze 2: Zrušit bonzáckou elektronickou evidenci tržeb. (Taky jste si všimli, jak v lidech podobně jako ten Sauronův prsten z Mordoru uvolnila všechny ty hnusné, temné lidské vlastnosti a znovu se nám rozmohlo udavačství vyfabulovaných prohřešků, prostě jen z pomstychtivosti, že sousedovi běží kšeft lépe?)

Fáze 3: Zrušit veskrze zbytečná kontrolní daňová hlášení. (Nejste-li podnikatelé, možná jste si ani nevšimli, nakolik kvůli nim narostla drobným podnikatelům administrativa, na veřejných financích to ale jaksi není vidět.)

Fáze 4: Zrušit přímou volbu prezidenta. (Existují prezidentské systémy a existují „premiérské“ politické systémy. V tom prvním má silnou roli prezident, v tom druhém vláda a její premiér. A pak je tu systém takzvaný český. Totiž který se navenek tváří jako „premiérský“, ale v realitě do všeho kvaňhá prezident libovolného jména, jelikož kvůli přímé volbě má v podstatě pravdivý dojem, že má neotřesitelnou pozici a může si to dovolit. A tudíž se dvěma kohouty na smetišti nefunguje nic, paralyzované je vše.)

Fáze 5: Zrušit dotace. (Zastavení dotací pro veskrze neužitečný fotbal, který principálně vždy byl, je a bude jen zábavou, byť notně rozšířenou, bylo jen obstojným prvním výkopem. Neexistuje jediný smysluplný argument, proč by třeba sportovní antitalent Franta Vomáčka, toho času šachový virtuóz, měl přispívat ze svých daní na čutání, když čutálisté nepřispívají na rozvoj mozkových závitů Franty Vomáčky. Koneckonců rok 2016 ukázal, že když pořádně ořízneme dotace z EU, na které máme „nárok“, naše ekonomika pořád dokáže rekordně růst a ještě k tomu vykáže „zázračný“ přebytek státního rozpočtu. Jen tak dál.)

Fáze 6: Postavit na příští rok nevylhaný vyrovnaný rozpočet. (Říkám nevylhaný. To znamená bez účetních triků. To znamená ne jako v roce 2016, kdy jsme přebytek dosáhli jen omylem. Myslím takový rozpočet, aby nevypadal dobře jen před volbami, a po nich potopa.)

Fáze 7: No a pak ještě celkově uklidit i ten zbývající drobný svinčík nadělaný za poslední čtyři roky. (Tedy třeba zrušit zákaz kouření – který mně, zapřisáhlému nekuřákovi, silně pije krev. Zrušit povinné školky, které jsou jen výrazem diskriminace většiny menšinou. Zrušit inkluzi ve školství. A zrušit i další prkotiny v podobě zákazů, příkazů, předpisů a omezení, které nám během posledních čtyř let zkomplikovaly, ale nijak nevylepšily život).

Ona by totiž ta fáze číslo jedna, kterou jsme v přímém přenosu mohli sledovat na českých náměstích, neměla bez fází číslo 2-7 valného smyslu. Cožpak o to, technicky vzato není to rušení buzerací zas tak těžké. Zvlášť když víme, na jaké rezorty se máme zaměřit: Vzala bych to z jedné vody načisto zejména od Financí, přes Ministerstvo práce a sociálních věcí až po školství. Jenomže...

... jenomže mám trochu obavy.

Mám obavy, aby nám ony klíčové fáze 2-7 nezesabotovaly veskrze hloupé a kontraproduktivní rozbroje mezi „pravdoláskaři“ a „xenofoby“.

Nemám tyhle nálepky ráda. (Mezi námi, já bývám častěji od nálepkářů nálepkována jako „ekonomický populista “, ačkoliv jsem nikdy jaksi nepochopila, co je populistického na tom říkat nepopulární věci.) Ale pro zjednodušení si je vypůjčme, protože se ukazuje, že zrychlují komunikaci. Prostě jedni mají rádi imigranty, druzí o ně nestojí.

Netrklo vás na záběrech z plných náměstí něco zvláštního? Ne? A co třeba toto: Na pódiích bylo plno chronických revolucionářů, kteří se na nich promenádovali už v roce 1989. Dneska by byli označeni právě za „pravdoláskaře“. Na tom by v zásadě ještě nebylo nic špatného. Proč by nemohli mít nechuť ke koblihám i k hradní neotesanosti? Ale jak tak znám české reálie, užuž začínám mít mírné obavy, aby „pravdoláskaři“ a „ne-pravdoláskaři“ nepodlehli dojmu, že si musejí za každou cenu zachovat fazónu a s „těmi druhými“ se nebavit: aby se nerozhodli, že to raději koblihy, než se bavit s „těmi druhými“ s odlišným názorem na imigraci.

Já bych ale skoro řekla, že nadešel velmi vzácný okamžik, kdy výjimečně má aspoň nakrátko smysl říct: NEPŘÍTEL MÉHO NEPŘÍTELE JE MÝM PŘÍTELEM.

A hrát si na „pravdoláskaře“ versus „xenofoby“ můžeme znovu začít později, až alespoň malou část z toho svinčíku uklidíme. Aspoň jednu. Aspoň třeba EET, na tom by se snad dalo shodnout... Prosííííím....