V dobách komunistického režimu snad neminulo dne, aby Rudé právo nepřineslo zprávu o stávce textiláků v Itálii, autodopravců ve Francii či čističů bot na Wall Street. Měl se tak dokumentovat pokračující třídní boj, který nakonec vykořisťovatelský a rakovinou antagonistických třídních rozporů k záhubě odsouzený kapitalismus svrhne. Pouze když v Polsku stávkovala Solidarita, režimní média mlčela jako hrob, anebo se na povel rozštěkala, neboť stávky polských odborářů pochopitelně nebyly projevem třídních rozporů socialismu, ale nekalých rejdů západních ideodiverzních centrál. Zajímavé však je, že právě tyto stávky k pádu údajně dělnického režimu notně přispěly, zatímco kapitalismus si vesele zahnívá dál, pravda, provázen při tom občasnými krizemi a stávkováním.

Po roce 1989 jsme onen zahnívající kapitalismus začali opět úporně budovat, a byť většina analytiků zcela logicky varovala před sociálními otřesy, které přechod k demokracii a hlavně ke kapitalismu nezbytně přinese, u nás byl třídní boj neobyčejně sametový. Kromě stávky železničářů ve druhé polovině devadesátých let zde nedošlo skoro k ničemu, co by stálo normalizačnímu Rudému právu, kdyby na naši současnost hledělo jako na dění v nepřátelské cizině, za zmínku. Až nyní.

V devadesátých letech Klausova (druhá a slabá) vláda sice vydírání Jaromíra Duška ustoupila, nicméně transformační sociální smír představoval paradoxně asi jeden z největších úspěchů vládnutí Václava Klause. Příliš se o tom nemluví, neboť zrovna tímhle se verbální thatcherista Klaus určitě chlubit nechce, a kdyby to zkusil, naběhl by si leda tak na ránu. Kritici by mu vyčetli, že antagonistické rozpory divokého kapitalismu devadesátých let přetavil v neantagonistické za vysokou cenu tzv. bankovního socialismu, s jehož pomocí tak dlouho udržoval řadu nerentabilních podniků při životě, až málem přivedl bankovní systém na buben. Ač tehdy mnozí větřili krizovou smršť, nakonec se spustila jen obyčejná bouřka. Václav Klaus jako premiér padl, na rozdíl od bank, které sanovali zahraniční investoři. A ekonomice pomohlo globální hospodářské oživení, díky němuž mohl Miloš Zeman rozhazovat sociální dávky lopatou.

Jeho nástupci v tom mohli více či méně pokračovat. Až do krize v roce 2008, v jejímž důsledku začal dokonce hrozit bankrot celým státům. U nás však zatím měla průběh výrazně měkčí. Je to velký paradox, ale poslední opravdovou hospodářskou krizí v naší zemi byla měnová reforma z roku 1953. Rozhodně ve smyslu dopadů na obyvatelstvo, subjektivního vnímání a prožívání. Od té doby se Češi těšili relativnímu blahobytu, který hodně napomohl k zajištění „klidu na práci“ v bezčasí Husákovy normalizace. A k pádu komunismu u nás nepřispěly stávky, jako spíše to, že lidé stále více porovnávali svou životní úroveň s Rakouskem či západním Německem, a ne s tím, jak časy předválečného kapitalismu líčila komunistická propaganda.

K protestu či ke vzpouře lidi dožene pouze to, když se ocitnou v koncích, (skoro) na dně a nemají už co ztratit, anebo dlouhodobá nespokojenost s ekonomickými i statusovými podmínkami, v nichž jsou nuceni žít. Tu druhou popsanou situaci jsou schopni snášet dlouho, jednoho dne ale pohár trpělivosti přeteče. Právě takto nakonec došlo k sametové revoluci. A podobně propukl i protest části lékařů. Problém současné lékařské akce spočívá v tom, že se ze skupiny, jež se dlouhodobě cítí finančně podhodnocená a kterou frustrují mnohé skutečnosti spojené s provozem našeho zdravotnického systému, odtrhla sice významná, leč menšinová skupina radikálů věřících v účinnost zorganizované a marketinkově podpořené přímé nátlakové akce. Sice dohnala vládu k ústupkům, avšak její dravost ve spojení s dryáčnickým heslem „Náš exodus, váš exitus“ (vyhraněným v jedné chvíli do pointy: „exitus vašich novorozeňat“) ji zbavila podpory veřejnosti.

V této souvislosti je však třeba zmínit jednu důležitou věc. Stávky v západních zemích, o nichž se tak rádo rozepisovalo Rudé právo, i tamní stávky současné, totiž často nemají ani jednu z výše uvedených dvou příčin (tedy ani zoufalství, ani dlouhodobou frustraci). Stojí za nimi hlavně dobrá organizovanost, mocné odborové svazy, které nechtějí přijít o svůj vliv a dokážou mobilizovat členstvo k akci i kvůli záležitostem, jež si lidé u nás nechají líbit bez mrknutí oka (třeba snížení platů o půl procenta).

Samozřejmě často tak sobecky brání nutným reformám, nicméně nelze nevidět i jeden pozitivní rys: schopnost účinně hájit vlastní zájmy a jít kvůli nim i do tvrdého střetu. Pro reformní vládu jsou slabé odbory nepochybně výhodou, pro atomizovanou společnost dlouhodobě frustrovanou z politické třídy však nikoliv, neboť je v podstatě bezbranná vůči organizačně-marketinkové mašinerii politických stran, jež loví hlasy všech českých občanů pacientů směsí demagogie a vydírání.

LN, 11.2.2011

Autor je politolog