Hašek, Škromach, Tejc. Není již několik let dne a téměř ani hodiny, aby nám z médií nekázali o spravedlivém boji za sociální stát, za práva obyčejného člověka, za jistoty, za pomoc v nouzi pro potřebné, za fungující stát bez zkorumpovaných zlodějů z pravicových stran, za prosperující zítřky pod vedením jejich partaje tak křišťálově čisté, že čistější být nemůže.

Často a rádi poukazují od svých bazénků na Nečasem zkažené sluníčkové dny, na uplácené sekretářky, na rej kmotrů v řadách politické konkurence, na klientelistické rozdávání trafik, na korupční politické obchody či na spálenou zemi po pravicových škrtformách. Se samolibými úsměvy sdělují národu do kamer, že znají recept na vyřešení problémů všehomíra, jenž uvedou v život okamžitě po zářivém vítězství ve volbách, které zúčtuje s nenáviděnou pravicovou vládní smečkou přinášející bídu, zmar a všeobecnou frustraci mezi spodních deset miliónů.

I přišla tedy volební výhra, byť ani zdaleka ne tak jasná a spanilá jak soudruzi z Lidového domu očekávali. Koryta však připravena, vepříci natěšeni. Nastává první panika a předseda Sobotka okamžitě povolává na "přátelské" jednání jediného opravdového spojence z parlamentní politické scény. Na schůzce s pokrevními rudými bratry se dopočítávají zhoubně nízkého čísla 83 poslanců hradněbolševické koalice a úsměvy malinko tuhnou, stejně jako napřažené levice ke státnímu penězovodu.

Povolební stav přivádí virotické stavy i na Pražský hrad. Je třeba okamžitě spustit plán "B". Několika rychlými tahy obětovat silnější figuru a z nastálého zmatku na šachovnici vytěžit maximum pro oblíbené pěšáky moci, funkcí a erárních peněz. V tuto chvíli na scénu nastupují naši výše zmínění sociální bojovníci, kteří až doposud neměli ve svých srdcích nic jiného než blaho obyčejného člověka, soudruha, voliče.

Jako mávnutím kouzelného proutku jdou však najednou problémy utiskovaného proletariátu, hlady strádajících důchodců či v bídě žijících mladých rodin stranou. Z volebního programu se stává toaletní papír, z volebních hesel nesrozumitelné výkřiky mas, z oranžového voliče pouhý užitečný idiot a z usměvavých panáků na billboardech krvelačné bestie.

V historii komunistických stran, kam se svým programem i chováním řadí i současná česká sociální demokracie, se podobně patové situace, kdy se přesně neví, kdo zrovna vede poslední bitvu, která vzplála a kdo pro sebe urve největší porci nakradených statků porobené společenské třídy, řeší zásadně v duchu tradičních bolševických revolučních zásad. Nožem do zad bývalým soudruhům, zradou, pučem.

Obětí se má tentokráte stát Bohuslav Sobotka a jeho křídlo v ČSSD, které ne tak úplně souzní s hlavním manipulátorem moci z Hradu. V padesátých letech by měl našlápnuto k šibenici jako Slánský, ale dnes přeci máme ten demokratický socialismus s lidskou tváří a tak si Slávek může vyskakovat a dokonce, díky buržoazním svobodám, organizovat antipuč se svými věrnými. Výsledkem je totální rozštěpení oranžové partaje a absolutní ztráta koaličního potenciálu, byť i do Národní fronty komunistů z volebních vítězů v pořadí KSSD, KSTB, KSČM.

Je tedy otázkou, která skupina lhářů, podvodníků, defraudantů erárních peněz, zkorumpovaných multifunkcionářů či zlodějů, jak nyní sami sebe oranžoví přátelé a přítelkyně titulují, nakonec ve stranické zabíjačce zvitězí a dostane se jí té cti tuto polobolševickou partaj definitivně pohřbít. Myslím si ale, že toto není až tak podstatné.

Důležité na celé kause je, aby si z toho vzal ponaučení onen bájný obyčejný člověk, sociálnědemokratický volič. Aby konečně pochopil, že jeho svaté obrázky, které mu dnes a denně vtloukají do hlavy hrůzostrašné historky o zlých pravičácích, o vytunelované zbídačené zemi, o umírajících na chodbách nemocnic, o davech nezaměstnaných pod mosty či o seniorech nemajících na skývu chleba, protože nefungující stát nemá z čeho dávat těm chudákům peníze, na něj zvysoka kálejí. Že jim vůbec nejde o ty lidi, ale jako vždy jen o jejich vlastní prachy a moc a tomu podřizují celý svůj politický život.

Z pohledu na pány Haška, Škromacha, Tejce, ale i dnes "otloukaného" Sobotky, je to ještě o to horší, že k prosazování svých ambicí si vzali jako štít a zároveň oběť ty nejzranitelnější ve společnosti. Ty opravdu nejchudší statky materiálními i duchovními, kteří se nedokáží jejich populistické demagogické propagandě racionálně bránit a věří jim socialistické přerozdělovací báchorky o létajících pečených holubech. Tito mohou procitnout možná právě dnes.

Ve chvíli, kdy nabubřelí šaškové, celý život parazitující na produktivní části společnosti, kterou by však nejraději zlikvidovali, přežívající z odměn za plané tlachání či ukuté pikle v klientelistickém boji zapáchající politické žumpy, na malou chvíli sundají svoje lidumilné masky a obnaží pravou podstatu svého charakteru. Ve chvíli, kdy ukážou celému svému elektorátu ty nejnižší pudy nenažraných zákeřných krys, snažících se urvat větší díl pohozeného žrádla.

Možná ale nyní v pudu sebezáchovy, kdy by jim mohlo hrozit vyčlenění z erárem placeného spolku a děsivá skutečnost obživy reálnými vlastními schopnostmi, poněkud poleví v tlaku na mocenskou pilu. Navzájem se poplácají po zádech, co jsme si, to jsme si, soudruzi, co, ne? Rozdají se nějaké trafiky bokem, provede se pár politických dealů, všichni nakonec budou spokojeni. Znovu se napustí bazénky, rozdají odměny oddaným asistentkám, našetří se na skromné byty za pár miliónů a bude se dál bojovat za dobře fungující stát, jistoty a prosperitu. A rudooranžový volič nakonec uroní slzu porozumění a opět to celé spolkne i s navijákem.