Před nedávnem přišla sociální demokracie s nápadem na znovuzavedení progrese u daně z příjmu fyzických osob. Osoby s hrubým příjmem zhruba nad 49 tisíc by tak byly daněny více než dosud, a to mezní sazbou 25 %, resp. 32 %. Nechci rozebírat otázku, zda je to spravedlivé či zda si to tito lidé mohou dovolit. O tom byla napsána celá řada článků a bylo by to jen opakováním mnohokrát vyřčeného. Chci se zaměřit na to, kdo to zaplatí a kdo na to doplatí.

Kdo to zaplatí?

Kdo jsou lidé, kteří berou více než 49 tisíc hrubého? Ta otázka se dá ještě mnohem více zobecnit: proč berou někteří lidé více než jiní? Obecně mají vyšší příjmy ti lidé, které je obtížnější nahradit. Lidé, kteří mají nějakou specifickou znalost, schopnost či zkušenost, nebo lidé, jejich služby potřebujeme urgentně, jsou lépe placeni než ti, které je možné pružně nahradit jinými zaměstnanci, v některých případech dokonce stroji, či je možné spotřebu jejich služeb odložit. Ekonomové to nazývají elasticitou.

Tato informace nám pomůže pochopit, jak by se trh práce s progresivním zdaněním popasoval. Daň pro zaměstnance není ničím jiným než nákladem. A jako každý extra náklad se promítne na obou stranách – určitou část daně může zaměstnanec promítnout do ceny své práce, o zbývající se musí zaměstnanec uskromnit. Tedy každá daň se rozdělí mezi zaměstnavatele/zákazníka a zaměstnance. Dalo by se tedy říct, že zavedení daně má nakonec vždy za následek růst hrubých mezd a pokles těch čistých. No jo, ale jak velký je ten díl, o který se musí uskromnit zaměstnanec, a jak velký je ten díl, o který si může říct svému zaměstnavateli/zákazníkovi?

To je u každého zaměstnance jiné. A liší se to přesně podle té elasticity, o které byla řeč výše. Nebo, chcete-li, liší se to podle toho, jak obtížné je takového člověka nahradit. Člověk, který je obtížně nahraditelný, si může větší část daně promítnout do ceny své práce. Naopak člověk, který je snadno nahraditelný, se s vyšší daní z příjmu musí smířit a pokrýt ji ze svého dosavadního platu. Obecně se tak dá říct, že na vysoké daně z příjmu více doplácejí lidé s nižšími příjmy. A na progresivní zdanění obecně doplácejí zákazníci, protože zaměstnanci s vysokými příjmy promítnou progresivní daně do svých cen.

Růst nezaměstnanosti nebo pokles mezd?

Tím to však nekončí. Podívejme se na celou věc pohledem zaměstnavatele/zákazníka. Představme si, že bylo zavedeno progresivní zdanění příjmů. Naši obtížně nahraditelní zaměstnanci/dodavatelé zvýšili své ceny. Jelikož jsou obtížně nahraditelní, musíme na nové ceny přistoupit, a tak nám zbude méně peněz. Méně peněz tak můžeme utratit za snadno nahraditelné zaměstnance/dodavatele. Nezbude nám tedy jiné řešení, než takové zaměstnance propustit či s nimi vyjednat snížení ceny. Která z variant to bude pravděpodobněji, o tom obvykle rozhoduje pružnost mezd (ať už v individuálním případě smlouva; v obecné rovině síla odborů či třeba zákoník práce).

Je krásné argumentovat ve prospěch progresivního zdanění ze sociální roviny. Ale taková argumentace musí nezbytně nutně zavírat oči nad ekonomickými zákonitostmi, které nejsou na první pohled vidět. Mnozí z nás nevydělávají 49 tisíc hrubého, ale všichni jsme zákazníky těchto lidí a zaplatíme to v ceně jejich práce. Česká republika je výjimečná svou příjmovou rovností. Zavedení progresivního zdanění by nás o tuto rovnost mohlo připravit, protože s vyššími daněmi bude nutné přidat bohatším a na chudé nezbude.

Autor je místopředseda Svobodných

Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora