Předseda ODS ve svém textu pro Svobodné fórum, jehož prostřednictvím v poslední době komunikuje s veřejností, zveřejnil jako jeden ze zásadních bodů budoucí vlády ODS „zahájení debaty o návratu nepřímé volby prezidenta“.
Z ohlasu, převážně negativního (i od novinářů, kteří jinak demokratickému bloku a jeho stínovému premiérovi podpoří téměř cokoliv) se pak s pošetilostí sběratele lajků radoval, že evidentně ťal do živého, když rozproudil debatu.
Jako by profesoru Fialovi ani nedocházelo, co by skutečným zrušením lidového hlasování o hlavě státu způsobil.
I já samozřejmě vidím problémy, které přímá volba přináší. Nejde ani tak o rozmary současného hradčanského nájemníka, kterým bychom se nevyhnuli, ať by byl zvolen jakkoliv.
Podle mě se jako hlavní potíž s přímou volbou ukázala její „binárnost“. Že totiž v druhém kole rozdělí celé voličstvo na dvě části stojící proti sobě. Pestrá společnost se smrskne na vítězné jedničky a poražené nuly. V takové konstelaci je těžké přiznat porážku.
Značná část voličů Karla Schwarzenberga i Jiřího Drahoše celkem zjevně měla velký problém uznat vítězství Miloše Zemana.
Na rozdíl od skalních fanoušků úřadujícího prezidenta si nemyslím, že by to byl nějaký psychický či morální defekt vyhrazený pouze jedné straně, vycházející z její povýšenosti nebo namyšlenosti. Myslím, že kdyby to v roce 2013 či 2018 dopadlo opačně, měla by druhá strana s uznáním výsledku úplně stejný problém.
Systém dvoukolové přímé volby totiž z principu generuje kromě vítěze také poraženého, z něhož se v očích zklamaných voličů stává alternativní „trucprezident“, požívající autority neformálního vůdce „podhradí“, či, jak kdosi poeticky pojmenoval Karla Schwarzenberga, „prezident lidských srdcí“.
Společně s nadšeným zájmem o první přímou volbu to po lednu 2013 vytvořilo skutečně hodně silný koktejl emocí. Tento drink pak mával společností po celou právě končící „desítkovou“ dekádu.
Jenže přes to všechno odmítám, aby profesor Fiala honil po světě džina a vracel jej do láhve, jak svou misi za návrat nepřímé volby nazval. Tak demokracie nefunguje. Když už jsme tu přímou volbu jednou zavedli, tak se s ní prostě musíme naučit žít.
Cokoliv jiného by byla velká facka české veřejnosti. Z pohledu voliče se to nedá chápat jinak než jako projev nedůvěry v jeho úsudek. A jako tvrzení, že stínový premiér považuje občany za příliš hloupé na to, aby si vybírali svého prezidenta. Bylo by to naprosto fatální poškození vztahu české společnosti k demokracii a zafixování modelu „páni nahoře - my dole“. Čekal bych, že zrovna profesor politologie si to bude uvědomovat.
Theresa Mayová rozhodně nebude v historii zapsána jako nejúspěšnější politička tohoto desetiletí. Přesto dala všem svým kolegům obrovskou morální facku, když důsledně lpěla na brexitu, pro který se vyslovila britská veřejnost, ačkoliv ona sama hlasovala proti. Když v debatě v parlamentu kategoricky říkala, že odmítnutí brexitu či druhé referendum by byly zničující pro víru Britů v demokratický systém, viděl jsem skutečnou nositelku pochodně nejstaršího parlamentního systému, kde je vůle suveréna posvátnou a neprolomitelnou.
Teď stejně jako v případě přímé volby českého prezidenta nehodnotím faktický obsah daného rozhodnutí. Podstatou demokracie totiž je, že je v tomto směru slepá.
A také nevyzpytatelná. Když se zaváděla přímá volba prezidenta, nevzpomínám si, že by někoho napadlo, že dvoukolová většinová volba rozdělí společnost. I v tom je kouzlo demokracie - neustále překvapuje tím, že do ní vstupují zcela nepředvídatelné impulzy. K mrzení komentátorů a analytiků, kterým tato realita boří a zesměšňuje jejich učené prognózy.
Rozmarné desítky
Naše končící desetiletí bylo neobyčejně zajímavé, bouřlivé a dramatické. A přímá volba prezidenta k tomu bezesporu přispěla dosti zásadně. Druhým zásadním momentem byl neuvěřitelný boom veřejné debaty na všech možných platformách internetu. Ty dvě věci spolu přitom souvisejí více, než by se mohlo zdát.
Po celou dekádu, přinejmenším od začátku roku 2013, jsme svědky něčeho skutečně nového a v historii nevídaného. Veřejná debata se otevřela prakticky všem. Poprvé je ve velké míře možné, aby facebookový post řadového občana měl stejný „zásah“ jako článek komentátora ověnčeného novinářskými cenami.
Nejspíš nebylo možné, abychom tomu unikli. Technologický pokrok, polistopadový vývoj, to všechno se propojilo a vytvořilo podmínky pro zásadní proměnu veřejné debaty.
Jenže na debatu potřebujete především diskutující. Obyčejní lidé, kteří doposud maximálně napsali dopis do novin (kde jim ho otiskli na desáté stránce dole mezi pěti podobnými texty jiných čtenářů) nebo řekli dvě věty do televizní kamery na ulici, se najednou musejí vyrovnávat se zodpovědností skutečného veřejného působení.
Mám pocit, že jsme si prožili a stále prožíváme taková druhá devadesátá léta. Tehdy se lidé učili zvládat svobodu a nacházet zodpovědnost v soukromém životě, v mezilidských a obchodních vztazích. Bylo kolem toho spoustu nepěkného, čemuž Miloš Zeman začal říkat „loupež století“. I spoustu neuvěřitelného, tomu se dnes už smějeme, třeba v kultovním filmu Dědictví.
„Desátá“ léta jednadvacátého století připravila podobnou výzvu ve světě veřejném. Lidé se učí veřejné debatě. Osahávali si a stále osahávají svůj veřejný vliv, začínají s ním zvládat žít a zodpovědně nakládat. Tomu se nenaučíte jinak než metodou pokus-omyl, a ty pokusy obvykle stojí za to.
Takže se vlastně ani nemůžeme moc divit, že se to určitým způsobem podobá těm rozmarným devadesátkám. Občas to bylo (a ještě bude) velmi divoké, tak jako byla devadesátá léta plná podnikatelského baroka, šusťákových souprav a zapečeného kuřete s broskví. A také válek podsvětí a topení podnikatelů v sudech do přehrad, to si přiznejme.
Dnes už to hodnotíme s odstupem. A dochází nám, že ten neuspořádaný, divoký a občas směšný kvas byl pro naše dějiny zásadní a pozitivní.
Dnes místo „tunelování“ a „loupeže století“ máme jako posměšné nálepky „dezinformace“ a „předsudečnou nenávist“. Ty sice, stejně jako jejich předchůdkyně, toto probouzení svobodné společnosti diskreditují, ale zabránit mu nemohou.
Když vidím, jak se národ Bohumilů Stejskalů a milovníků pestrobarevného šusťáku dokázal proměnit v celkem standardní Evropany, kteří se nemusí bát vyjet do ciziny ani tady zahraniční návštěvu pohostit, dává mi to naději, že i ve veřejné a politické debatě je éra facebookového panoptika, řetězových mailů a článků o chemtrails jen přechodným stavem.
Se zkušeností novináře který se tímto materiálem přehrabuje denně, zcela zodpovědně říkám, že ve srovnání se situací před nějakými třemi čtyřmi roky toho vyloženého bizáru skutečně ubývá. Lidé se učí s internetem jako nástrojem veřejné komunikace zacházet a postupem času si společnost sama najde k sociálním sítím rovnovážný vztah.
Vždyť takové výzvy přináší každá nová komunikační technologie. Když začínal v devatenáctém století tisk, lidé se zcela běžně chytali na vymyšlené kachny. Rozhlas zase ve známém případu vyvolal veřejnou paniku, když si posluchači popletli sci-fi rozhlasovou hru se zpravodajstvím a mysleli si, že svět čelí invazi mimozemšťanů.
Teď zažíváme něco podobného s internetem. Řešením není „držet babičky od počítače“, jak radí komisařka Jourová, ani žádné jiné restrikce a omezování.
Stejně tak není řešením ani zrušení přímé volby prezidenta. Ta první v lednu 2013 byla pro českou společnost zásadním a dodnes asi ne úplně doceněným přelomem v užívání internetu, možná srovnatelným s tím, když rovných 60 let předtím korunovace královny Alžběty II. stvořila díky přímému přenosu fenomén televize. Všichni tehdy řešili politiku, na facebookových zdech lidí, kteří do té doby sdíleli jen psi a fotbalisty, se objevovaly sáhodlouhé elaboráty. Bylo to opravdové probuzení.
A už to tak zůstalo. Stačí se jen podívat, kolik facebookových skupin je dodnes spojeno s prezidentským úřadem. Ať už Miloše Zemana podporují, nebo odmítají. Probuzení veřejné debaty se totiž rozhodně netýkalo jen voličů Miloše Zemana. Karel Schwarzenberg by bez sociálních sítí patrně nikdy nepřeskočil Jana Fischera a nepostoupil do druhého kola. A nevznikl by fenomén knížete s čírem.
Pro to všechno se přímá volba prezidenta stala symbolem. Symbolem probouzejících se hlasů. A za symboly se chodí bojovat na barikády.
Tím spíše teď, když lidé poznali, jaké to je „mít hlas“. Ve volebním i virtuálním smyslu.
Pane profesore Fialo, skutečně zlého džina pořád máte v láhvi. A při zahánění toho vašeho vám z ní uteče. Takže vás prosím, raději tu flašku neotevírejte.
Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory