Dělba rolí na českém politickém jevišti je proklatě důsledná. Již se zde mihly postavy falešné a prázdné, plaché a introvertní, naivní a směšné, drzé a arogantní, jen profesionála aby pohledal. Přesto se jeden takový právě poroučí. V té změti kontaktů a kontraktů se jednoho dne jaksi zapomněl, vstoupil na tenký led a teď za to po zásluze pyká.

Parlamentní kariéra Michala Krause odstartovala před dvaceti lety. Poslancoval za Husáka a Štrougala, stejně jako za Havla a Klause. Fosilně však nepůsobil. O své kuriózní politické zkušenosti otevřeně hovořil. Po opuštění komunistického zdviže ochotně asistoval šlechtění politiky demokratické levice. Vlastního zázemí také, pochopitelně. Politického (soupeři z liberecké ČSSD by mohli vyprávět barvité příběhy plné lásky a nenávisti) i ekonomického (postaral se o sebe, své blízké i spřízněné tělovýchovné jednoty). Aby však nedošlo k mýlce: Kraus se nevyhýbal jasným názorům a neskrýval se ani před voliči. O prvním svědčí konflikty s Milošem Zemanem, například nad pokusem účelově změnit ústavu. A druhé potvrdí ti, co potřebovali pomoci ať už radou nebo příspěvkem na prospěšné projekty. V odcházejícím šéfovi sociálně demokratických poslanců a předsedovi rozpočtového výboru se snoubil postkomunistický mistr ostrých loktů s vnímavým politikem na celý úvazek. Aspoň se to tak zdálo do okamžiku provalení Krausova zájmu na zaplavení tuzemského trhu lahodným ghanským kakaem. A dotované mléko do škol mohla následovat jinačejší lahůdka.

Podlehnutí podvodníkovi bychom možná uvěřili Stanislavu Grossovi. Ne tak všemi mastmi mazanému Michalu Krausovi. Jméno Rigo není běžné a problémy s financováním vládní ODA či s prapodivným osudem Kreditní a průmyslové banky rovněž neměl každý. A cestovat po platonickém vzplanutí s náhodným kolemjdoucím hochštaplerem na černý kontinent, poddávat se grafomanské euforii a poskytovat člověku, s nímž vůbec, ale vůbec nepodniká, matčino konto pro převod pochybných peněz by dokázala jen bytost zastřených smyslů. U politika se počítá s předvídavostí a opatrností. Disponoval jimi Kraus, nebo ne?

Příštipkaření politikům nenáleží. Byť by obchodovali s anděly a kšefty uzavírali v samotném nebi. V případě faulu by shovívavost publika mohla přicházet v úvahu, kdyby se omluva dostavila včas a dobrovolně. Čekat, až vše praskne a začnou se slétat supi, je krátkozraké. Budiž to varováním pro příští hříšníky. Nás ostatní může konejšit, že expoziční doba od zaznamenání přestupku po vystavení účtu, se smršťuje. Ba co víc. Velkým rybám nestačí máchnout ploutvemi a zmizet v rozvířených vodách. Nevinné Macky a Čermáky vystřídala pouta na rukou Libora Nováka či Ivo Svobody. V současnosti padají politici jako přezrálé hrušky při prvním podezření, aniž by se prokázalo, že vyrůstá z trestněprávních kořenů. Pardon, všichni ne. Vladimíra Doležala drží ODS ve Sněmovně coby hrůzné memento zlovůle policejních odposlechů kapříci-nekapříci, o snaze vměšovat se do vyšetřování a nelichotivých výrazech na adresu státní zástupkyně nemluvě.

Z čeho může politiky polévat pot, je rozdrážděný apetit sdělovacích prostředků. Jako by se ukázněný hlídací pes po nocích stával záludnou šelmou větřící pach krve. Málokdo štvanici přečká ve zdraví. Děsme se éry, kdy samovolným vyšetřovatelům, prokurátorům i soudcům postačí k zásahu pouhý úšklebek veřejně činné osoby. A ne každá si stvrzenku ze zahraničního hotelu archivuje jako ministr Škromach. Co když je obava, že někteří novináři slouží jistým politikům, lichá a realita je opačná. Je snad málo žurnalistů odhodlaných měnit svět, bourat chrámy a vést davy?

Přes veškeré pohodlí je obíhání politické dráhy pohybem nevděčným. Oběti vlastní nerozvážnosti či hamižnosti, ale i nepřetržité lovné sezóny médií se mohou utěšovat tím, že záleží jen na nich, čím se zapíší do paměti prostých smrtelníků. U Michala Krause to nebude toliko zářivý úsměv, chlapácký humor nebo omamná vůně kakaa. Zůstane po něm naštěstí také kus práce hodný politického profesionála.

Literární noviny č.4/2006