V diskusi nad nedávnou úvahou o tom, proč se strany vládní koalice nemohou shodnout na společné kandidatuře budoucího presidenta (tedy na jménu Václava Klause), se mi dostalo jednoho pozoruhodného vysvětlení. Menší strany koalice, tedy KDU-ČSL a SZ, nemohou prý hlasovat pro Klause, protože – na rozdíl od nich – není „proevropský“.
Nuže, máme tedy nové dělítko, jímž kádrově poměřujeme své současníky. Za komunistů se tomu říkalo „klapoklidez“ (kladný poměr k lidovědemokratickému zřízení). Kdo ho neměl, byl vyloučen ze slušné (rozuměj komunistické) společnosti, nic neovlivnil, nikam nesměl, jeho právem bylo jen mlčet a dívat se s obdivem na ty, jimž klapoklidez neschází. Čím to asi je, že mi požadavek dostatečné proevropskosti tak připomíná tuto smutnou část našich dějin?

Předně: co to je „proevropský“. V překladu to znamená být infantilně oddán a nekriticky konformní vůči evropským institucím, bruselské byrokracii a Evropské komisi, která má ambici řídit běh společných záležitostí, diktovat společné a hlavně jednotné podmínky k životu, určovat, jakých zákonů se máme držet, nařizovat nám, co si smíme a nesmíme myslet.
Zatímco v téže interpretaci být protievropským, znamená být kritický k výmyslům, iniciativám a dekretům EK, které nejsou dostatečně opřeny o vůli zdola, od jednotlivých členských zemí EU a jejich obyvatel. Být protievropský znamená neuznávat, že exekutiva v Bruselu je nadřazena exekutivě v Praze, Londýně, Varšavě. Být protievropský zároveň také (možná zejména) znamená, že necítíme jako jediného společného konkurenta Spojené státy americké, nevidíme v USA bubáka, nepřítele světového pokroku a míru. Ó, jak povědomě tato rétorika zní. Kolik z ní jsme četli v dobách, kdy vládl klapoklidez!

V tomto smyslu Václav Klaus jistě není typicky „proevropská“ osobnost. Reprezentuje ty, kdo nechtějí odložit samostatné kritické myšlení a nechtějí se nechat řídit vyšším rozumem a vyšší vůli ze vzdáleného administrativního centra. Mluví za ty, kdo chtějí žít v co nejméně okleštěné, usměrněné a dirigované společnosti. Není tedy socialista. A naopak tedy lze snadno dovodit, že tento huráproevropismus (Klaus razí pojem europeismus) je ryzím projevem socialistického přesvědčení, že masy je nutné regulovat a řídit vůlí vyvolených (nikoli zvolených) elit.

Námitka, že křesťanští demokraté a zelení nemohou z uvedených důvodů volit Klause presidentem země, znamená, jakoby tyto dvě strany byly z přesvědčení socialistické. To ale – přinejmenším u KDU – neplatí. To je strana tradičně středová s jistým sklonem k řízení světa (je držitelkou správných pravd), ale také se silným konzervativním zázemím. Tento vnitřní rozpor je zdrojem dynamiky vývoje v KDU, a také důvodem, proč lidovci nebudou jako jeden muž hlasovat proti Klausovi.
U zelených je to ještě jednodušší. To je strana zcela a naprosto levicová (už o německých Zelených se říkalo, že jsou jak meloun: na povrchu zelení, uvnitř rudí). Je to strana, která je přesvědčena o tom, že je oprávněna, povolána či dokonce snad i povinna říkat světu, co je správné, a zakazovat mu činit věci nesprávné. Musíme k tomu přičíst osobní nevraživost předsedy Bursíka k Václavu Klausovi, která pochází z 90. let, kdy Bursík přelétal ze strany do strany (OF, OH, ČSL, SZ) vlastně jen proto, že hledal co nejsilnější platformu pro uplatnění svého politického kariérismu. Klause cítil vždy jako nepřítele svých aspirací.

V celém tom mediálním tanci na téma volba presidenta tedy najdeme řadu příčin a následků, ale žádný se meritorně netýká Evropy. Být proevropský totiž ve skutečnosti znamená ctít křesťansko-židovsko-helénské tradice, na nichž je Evropa a celá transatlantická civilizace postavena. Znamená to tedy zároveň ctít sepětí Evropy a Spojených států jako nejpřirozenějších a historicky spřízněných spojenců a souputníků. Mimochodem, kdo si chce přečíst opravdu zásadní slovo v tomto smyslu, ať sáhne po Tomáši G. Masarykovi – málokde byste našli tak přesvědčivou argumentaci pro sepětí „staré“ Evropy a „nové“ Ameriky jako dvou rovnoprávných garantů světové civilizace. Být pro Evropu tak zároveň znamená být pro Ameriku.
Očima Klausových kritiků ovšem být „proevropský“ znamená být protiamerický. V tom si nemohou porozumět.

(Psáno pro Česká média)