POLITIKA: Proč se Paroubek bojí být v opozici
Paroubek je původně úředník, který takovou soutěž nikdy nezažil na vlastní kůži, a vnitrostranickou, mírně záhadnou nominací na premiéra se ocitl rovnou v centru politické moci. Nezná, co je to dlouhodobě hledat a formulovat politický postoj ke konkrétnímu problému ve společnosti. Nezná, co je to pro takový postoj argumentovat či hledat spojence. Nezná, co je to pro takový postoj hledat podporu ve veřejnosti. Nezná, co je to mít cíl – tedy jiný než vlastní sebeopájení – a za tím cílem jít. Co tedy vlastně Jiří Paroubek zná?
Vyzkoušel si, jaké to je ignorovat volební program strany, jejíž je předsedou. Vyzkoušel si, jaké to je zcela se vykašlat na základní lidskou slušnost a za zády svých koaličních partnerů vládnout otevřeně s komunistickou stranou. Vyzkoušel si, jaké to je pohrdat svobodou médií a vyhrožovat jim jen proto, že říkají svoji pravdu. Nedivím se, že se po tom všem Paroubek bojí.
Přece však není naivní. Měl by tedy být schopen si spočítat, že v této zemi nikdy nebude neomezeným vládcem ani on, ani jeho soudruzi. To opravdu zmeškal dobu. Vždyť stačí pár vět, Václavák ožije a petice proti jeho působení v politice okamžitě čítá na desetitisíce podpisů. Stačí kojzarovsky ukazovat prstem na nepohodlné novináře a má na krku – samozřejmě a nevyhnutelně – žaloby na ochranu osobnosti. Mimochodem - pokud to byl pokusný balónek sondující stav společnosti, splaskl velice rychle a s pěkným randálem. A měl by si také umět spočítat, že historický čas hraje proti němu. Každé další svobodné volby totiž znamenají, že my všichni jsme zase žili o čtyři roky déle ve svobodné společnosti, jsme zase o kus dospělejší a zkušenější. Zase jsme o kousek zapomněli, jaké to je sklonit hlavu a bát se, naše děti zase o kus vyrostly, vystudovaly, sjezdily svět a mají vlastní vkus, i ten voličský. A zase bude pro lidi Paroubkova typu o kus těžší lidem vyhrožovat, spílat jim do hovad a zametat pod koberec nepříjemné policejní zprávy. Jde to pomalu, ale nezadržitelně. Kdo je demokratem, má z toho radost. Jiří Paroubek se však bojí a do opozice nechce odejít za žádnou cenu. Měli bychom se ptát, proč. A měli bychom se pozorně dívat, kdo z velkých hráčů na politickém poli bude mít pro Paroubkův strach pochopení.
Na druhou stranu bude česká společnost vždy tíhnout k víceméně vyrovnanému pravolevému rozdělení. Žádné totální vymazání z politické mapy sociální demokracii tedy nehrozí. Proto by sociální demokraté jako ti, kteří letos prohráli volby, měli postupovat poněkud obezřetněji než jak to momentálně vypadá ze sporadických informací v médiích. Je totiž více než pravděpodobné, že po dalších volbách, ať se budou konat kdykoli, bude situace obdobná, jen v roli „otloukaného“ vítěze budou namísto ODS oni sami. A kde bude v té době Paroubek, pokud bude hrát tu svou normalizační hru tak jako doposud.
Nejlepším výsledkem letošních voleb je tak nakonec fakt, že naše občanská vyspělost roste. Tak, jak se k této drahocenné hodnotě chovají politici dnes, bude jim spočítáno v příští volbě. Neboť jak by řekl Malcolm v Mackbethovi – „Byť i byla temná, té noci není, která konce nemá.“