Tyto řádky píši v době, kdy v Poslanecké sněmovně PČR „bojuje“ vláda za vyslovení důvěry. Bojuje, dávám do uvozovek, protože důvěru má jistou. Vyslechl jsem si několik desítek projevů poslanců opozice a žasnu. Většina diskutujících se vyžívala v poukazování na to, že vláda chce „ožebračit“ obyčejné lidi. Nemyslím si, že je to tak, ale text vládního prohlášení zcela nechápu. A to jsem také obyčejný člověk.

Uvítal bych, kdyby v prohlášení vlády bylo uvedeno, kdy jsme si začali jako stát enormně půjčovat a na co byly vypůjčené peníze použity. Pěkně rok po roce, což by vydalo asi na dvě stránky. Maximálně bych k jednotlivým rokům připsal jména předsedů vlád.

Poté bych uvítal jednu stránku výčtu nákladů, které stát musí v letech 2010-2014 bezpodmínečně vydat. Pravděpodobně by zde byly nezpochybnitelné úroky státního dluhu (o splátkách vlastního dluhu si bohužel musíme zatím nechat zdát), náklady na výplatu důchodů a jiných nezpochybnitelných sociálních a mandatorních dávek. A náklady na povodňové škody.

Vedle toho by měla být jedna jednoduše zpracovaná stránka předpokládaných příjmů.

Vedle toho bych uvítal jednu stránku nákladů, které stát může vynaložit na své normální fungování. Což znamená rozdíl mezi předpokládanými příjmy a výčtem nezpochybnitelných nákladů.

Tím pádem by na další stránce mohl být skutečný a možný rozpočet státu (onen rozdíl).

Po těchto šesti stránkách bych na dalších dvoustránkách popsal, čím a jak chce vláda příjmy státu zvýšit.

Na dalších dvou stránkách bych napsal, do jakých odvětví (státních nákladů) chce vláda tyto předpokládané příjmy investovat.

Vládní prohlášení by tedy mělo pouze těchto deset stran. Všichni jeho kritici by se mohli zmoci pouze na volání po těchto dvou základních úkonech:

1 - Zvýšení příjmů státu (museli by říci konkrétně jak)

2 - Zvýšení nákladů státu (museli by říci, že si opět máme půjčit). Opět by museli říci, kdy bychom tu půjčku měli splatit.

K vyjádření ve smyslu bodů 1 a 2 oněch více než 40 stran vládního prohlášení nikoho z opozice nepřiměje.

Tak proč vládní prohlášení, když debata k němu nic nepřinese. Jeho realizace zřejmě také ne.

Takto by problém „rozpočtové odpovědnosti“ řešila rodina obyčejného člověka. Sestavit státní rozpočet by bylo poněkud jednodušší a ministři by nemuseli vůbec škrtat. Oni by dostali pouze to, co je reálné a možné.

Že tomu nerozumím? To je pravda. Ale řekněte sami – nebylo by takové vládní prohlášení přinejmenším poctivější? Já vím, že by z toho všeho vyšla ještě jedna stránka, na které by bylo napsáno, kolik že si musíme půjčit, abychom jako stát mohli existovat. A teprve tam bychom měli začít škrtat. Tedy obráceně. Měli bychom říci – na tohle si půjčíme, na to nikoli. Poté by vypadalo všechno jinak.