Tento titulek je úmyslně přeexponovaný: má říci, že to pro ODS bude nesmírně obtížné. A za druhé: pod „vyhrát volby“ se nerozumí jen získat nejvíc hlasů, ale získat tolik hlasů, aby bylo možné vytvořit funkční a stabilní koalici. Důvody, které uvádím, nejsou jistě jediné, jsou však velmi významné.

Je málo sporné, že nemožnost vytvořit stabilní většinovou vládu souvisí s existencí silné KSČM. Dnes už ovšem zdaleka nejde o stranu „nesystémovou“. Komunistům bylo bezprostředně po listopadovém převratu umožněno za celkem výhodných podmínek přežít. V listopadovém rauši přitom nebylo vidět, že starý režim (a tedy komunisty) podporuje nějakých 15-20% obyvatelstva (jinak by nebyl ani za podmínek „normalizace“ životaschopný); tito lidé byli po převratu zalezlí a nebylo je vidět, postupně jim však otrnulo. Teď už je KSČM dokonale integrovaná.

V roce 1992 se utvořil základ politického systému, který máme dodnes: na jedné straně pravice (ODS, KDU-ČSL,ODA), která se okázale, i když často jen verbálně od minulosti distancuje, na druhé postkomunistické strany (ČSSD, LSU, HSD-SMS) a ovšem komunisté. Občanské hnutí, které mělo ambici hrát roli jakési „třetí síly", ve volbách propadlo. Byl to důsledek havlovských teorií o nedokonalosti politických stran; Havlův vliv na český politický život je dodnes celkově pustošivý, exprezident je natolik fascinován svým sokem Klausem, že nedokáže uznat, v čem měl pravdu. Proto pod jeho ochrannými křídly vznikaly (a zevně budou vznikat) nefunkční politické útvary a nesoudržná politická spojenectví.

Ve volbách 1992 dostala pravice dost hlasů na běžné provozní vládnutí, ale málo na zásadní změny (byl malý zázrak, že se Klausovi vůbec podařilo prosadit schválení ústavy). Jedna z menších stran vládní koalice, KDU-ČSL, má zřetelné meze veřejné podpory: ne snad proto, že by byla spjata s minulům režimem, ale protože to je strana křesťanská, navíc tradičně orientovaná na katolicismus a regionálně na moravský venkov. V české ateistické společnosti to je pro mnoho voličů nepřekročitelná překážka. Jejich odpor má jakési racionální jádro, modernější je sekulární politická strana, křesťanské strany se mohou prosadit tam, kde mají silnou tradici a ve společnosti, která je většinově křesťanská. Sekulárního souputníka ODS představovala ODA.

Miloši Zemanovi se podařilo spojit nejrůznější postkomunistické smetí a vytvořit silnou stranu. Vznikl politický útvar, který existuje jakoby zároveň v minulosti i v přítomnosti. Jeho dokonalým ztělesněním je nynější předseda ČSSD Paroubek. Tak se na „levici“ ustálily dvě silné strany: umírněná postkomunistická a extrémní komunistická. V pravé části spektra ovšem zbývá po ODA a její faktické nástupkyni, US-DEU, díra. Čtvrtina až pětina voličů, kteří levici volit nechtějí a zároveň jim nejsou po chuti ani ODS, ani lidovci, zůstane v den voleb doma.

Aby ODS dokázala sama nahradit tento třetí politický subjekt, musela by být ČSSD v hluboké krizi a zároveň ona sama ve vynikající kondici. ČSSD se však už z krize vzpamatovala a ODS se dosud nepodařilo najít po odchodu Václava Klause vlastní tvář.

Proto sice není vyloučeno, že ODS dostane ve volbách do PS nejvíc hlasů, ale zároveň není příliš pravděpodobné, že by mohla s KDU-ČSL utvořit vládu. Jedinou nadějí je vznik třetí strany, tato naděje je však prakticky nulová: je k tomu zapotřebí dostatek času, charismatická osobnost, výrazný a přesvědčivý program a spousta peněz. Toho všeho se dnes zoufale nedostává.

Mladá fronta Dnes 28. listopadu 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.