Úvodem cítím potřebu předeslat, že děti nemohou před jakoukoliv poctivou společností odpovídat za činy svých rodičů. Nicméně Andrej Babiš, syn špičkového komunistického diplomata hájícího tehdejší zpropadený režim přímo na hlavní křižovatce politických zájmů při Shromáždění národů v Ženevě, otce nezapře. Ostatně kariéra synků takto vysoce postavených a nebývale prověřených kádrů bývala zřetelně narýsována a vedla obyčejně k vysokým postům ve státní správě. Andrej Babiš nebyl výjimkou; v jeho případě vedlo popsané k důležitému postavení na poli zahraničního obchodu.

Výhody "před" i "po"

Na takových postech bylo možné uzavírat kšefty nevýhodné pro komunistický stát a získat za to od protistrany na naše poměry astronomické odměny. Těchto možností si byl tehdejší aparát, navenek "sloužící lidu", dobře vědom, a tak se na důležitých místech zahraničního obchodu téměř zákonitě objevují rodinní příslušníci pohlavárů režimu a zhusta také špičkoví, straně (KSČ) stejně silně oddaní, pracovníci státní bezpečnosti k vzájemnému hlídání – tedy pokud v této nechvalné organizaci obchodníci "jakoby na vedlejšák" přímo nepůsobili...

Nebylo tedy žádnou zvláštností, že mnozí podlehli vábení peněz, jež následně schovali na konta u zahraničních bank na "Západě", ke kterým měli z důvodu svého zaměstnání přístup. Dá se předpokládat, že takto generované prostředky byly zajímavé i pro "hlídače", takže afér v této oblasti mnoho nevznikalo.

Praxe komunistického režimu vedla také k mírnější, tím i méně zřetelné, formě vzniku personálních kartelů vlivných lidí propojujících zejména významné části výrobní sféry a obchodu s peněžním systémem. Tyto konexe nabyly důležitosti v průběhu privatizace majetku státu po roce 1989, zvýhodnily tak nomenklaturní kádry před jinými v přístupu k "našetřeným zdrojům" a úvěrům. Tedy přesně tak, jak předpokládaly scénáře vypracované Státní bezpečností na základě hrozeb ze změny vybudovaného systému, které tyto struktury pocítily zejména v roce 1968.

ANO – základy a paradoxy

Vraťme se však k Andreji Babišovi a jeho zázračně se vzmáhajícímu se impériu. V dnešní době, kdy již neexistuje (anebo je nepřístupná) převážná část dokladů dokumentujících jeho zrod v temných vodách možná ještě před (a jistě těsně po) roce 1989, je nesnadné vystopovat původ veletoků potřebného kapitálu a praktiky používané k jeho nebývalému růstu. Mohutnou hospodářskou sílu v tomto čase náš "oligarcha" proměňuje, přesněji propojuje, s mocí politickou, a to na jejím neuralgickém místě, kterým je ministerstvo financí. Je nesporné, že se proto nemůže vyhnout častým podezřením ze střetu zájmů v oblasti různých druhů podpor podnikání a dotační politiky. Má tedy z pozice své klíčové vládní funkce i významný vliv na nastavení různých daní, které se následně týkají všech firem (kapr si rybník nevypustí…).

Na veledůležitý ministerský post, na kterém může směňovat své zájmy s interesy svých kolegů, jej vynesla pevně utkaná personální síť zaměstnanců jeho firem, zejména těch působících v agrárním sektoru, k nimž se přidali lidé působící v profesní zemědělské komoře. Přidali se i přesto, že jim byly praktiky, jakými firmy jejich gurua postupně ovládají velké podniky zemědělské prvovýroby, dobře známy. Jen dodám, že z těchto zemědělských akciovek musely odejít stovky zaměstnanců, a mnoho z nich prodalo své podíly na těchto firmách hluboce pod jejich skutečnou cenou. Na zmíněných kádrech, které tyto kapitálové akvizice realizovaly (nebo jen přitom pomáhaly), bylo vystavěno nejdříve Hnutí ANO, které se posléze proměnilo v politickou stranu.

Z napsaného je patrné, jaké jsou důsledky postupu běžně používaného Andrejem Babišem: zchudnutí bývalých akcionářů spolknutých podniků a zvýšení nezaměstnanosti – často v důsledku čistek ve firmách –, což je s ohledem na Babišovo vychloubání se počty lidí, které vlastně zaměstnává a jak jeho firmy prosperují, docela paradoxní. Ještě podivnější je skutečnost, že mnoho z těch, kteří jsou či byli jeho podnikatelskými metodami postiženi, je schopno kandidátům ANO (často zaměstnancům Andreje Babiše) věnovat svůj hlas v jakýchkoliv volbách nebo je dokonce nekriticky podporovat.

Nevěřím, prostě neveřím...

Babišovi manažeři tedy po celé zemi vyhledávali osobnosti bez ohledů na jejich dřívější politická i pracovní angažmá. V ANO se tedy stejně jako v jiných stranách objevují různí populisté, lidé názorově nevyprofilovaní, které spojuje nekritický obdiv k jejich šéfovi. Nemohu věřit politické straně, v níž tak výrazně vládne kult osobnosti. Nemohu věřit straně, která je vedena autokraticky. Nemohu věřit straně, kterou vede Andrej Babiš, vůdce, který není politicky vyprofilován, jehož skutky podporované tlupou závislých poklonkářů přispívají ke společenskému chaosu, nemají nadčasový rozměr a v dlouhodobější perspektivě neslouží obyvatelům naší země.

Nemohu mu uvěřit, že se nezapletl se Státní bezpečností. Nevěřím mu jeho tvrzení, že jeho spisy u StB jsou vytvořeny bez jeho přičinění a vědomí. Nevěřím člověku, který dokáže spolupracovat s každým, kdo mu přinese nějakou výhodu či prospěch, byť má pochybnou historii. Nevěřím člověku, který neříká pravdu o své vzdálené i nedávné minulosti nebo prozrazuje jen její, pro něj příznivější část, protože právě tohle bude praktikovat vůči nám všem.

Z výše uvedených důvodů a zkušeností ze svého okolí nemohu být nikdy voličem ANO.

Autor je členem Konzervativní strany