Český JFK, Jan Fischer - komunista, jak se mu přezdívá na internetu. Hlavní favorit nadcházejících prezidentských voleb je smutnou ukázkou českého národa.

Pan Fischer určitě má své přednosti v tom, že jde o relativně slušného člověka. Je to výkonný úředník, který dokáže vést kolektiv a přesně plnit zadané úkoly. To dokázal ve své funkci šéfa statistického úřadu. Pro politiku je to naprosto nevhodný typ.

Náhoda ho vynesla do premiérského křesla dočasné úřednické vlády. Dočasnost se protáhla na více než rok a právě v tomto období se ukázaly Fischerovy horší vlastnosti. Nerozhodnost, opatnický postoj, raději se do ničeho neplést.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, říká staré přísloví, a možná právě proto je Jan Fischer u veřejnosti tak oblíben. Jenže ono to nicnedělání může také způsobit značné škody, což je zrovna případ Jana Fischera. Odmítl řešit problém, který byl v jeho byť jen dočasné kompetenci, a škody se šplhají do desítek miliard.

Jde o nešťastné dotace na fotovoltaiku. Nutno poznamenat, že nebýt aktivit exminista Bursíka a jeho zelené lobby, tak by náš stát nemusel řešit mnohamiliardový problém. Dnes už je celkem jedno, kdo do zákona vpašoval nesmyslně velkou dotaci, přesto jde velká část viny právě za Janem Fischerem.

Ten totiž odmítl problém řešit, ač se za ním tehdy vypravili oba předsedové největších politických stran, Topolánek a Paroubek. Právě kvůli jeho nečinnosti musí stát vyplácet 40 miliard na fotovoltaiku a firmy blízké zelené lobby a Straně zelených na tom trhají majlant.

U Jana Fischera mi vadí jeho podlézavost každému. Chce být hezký na všechny strany, jen když mu to vynese nějaký dobrý post. Na tomto místě bych vzpomenul nelichotivého vyjádření Mirka Topolánka, že Fischer vždycky uhne. Je to prostě jen poslušný úředník, ideální loutka v rukou někoho jiného.

Kandidát Fischer se bojí jít do otevřeného konfliktu, neumí prosadit svůj názor, který navíc dokáže měnit jako ponožky. Není zásadový a své názoy koriguje podle toho, co mu přinese zisk. Jako premiér ukázal svou politickou neschopnost a jako prezident by byl tragédií.

Co mě ale u tohoto člověka zaráží nejvíce, je jeho pokrytectví. Celých devět let byl členem KSČ. Prý kvůli své kariéře. Ano, takové případy rovněž byly, ale pokud je dnes takovým demokratem a antikomunistou, že by nejmenoval vládu s podílem komunistů, pak už jen samotné členství v extrémistické straně, jak dnes komunisty nazývá, je více než zvláštní.

Pokud se nemýlím, tak na to, aby se stal někdo členem KSČ, měl nějaké zkušební období, kdy byl pod dohledem prověřených soudruhů, kteří referovali o kandidátově chování a vystupování. Znamenalo by to tedy, že by Jan Fischer musel tyto kované soudruhy dost dlouhou dobu obelhávat a přetvařovat se a následně celých devět let skrývat, že je ve svém nitru demokratem.

Jsou-li pro Jana Fischera komunisté etrémistickou stranou, tak je přinejmenším zvláštní, že mu to v době, kdy byl jejím členem, nevadilo. A to v té době ještě komunisté zavírali za odlišný názor a likvidovali nepohodlné lidi přinejmenším profesně.

Jan Fischer je nevýrazný typ snažící se každému se zalíbit. Jedno mu ale upřít nejde: ambice. Byl první, kdo se hned hlásil o prezidentský post a dokonce si řekl o to, aby jej někdo nominoval. Ambice a cílevědomost jsou jednou věcí, ale lačnost a neskonalá touha po důležitém postu věc druhá.

Nechci mít na Hradě člověka, který byl členem KSČ, který nikdy nebyl politikem a který k politické funkci přišel doslova omylem. Nechci tam člověka, který se neumí rozhodovat a raději nedělá nic, aby nic nepokazil. Nechci tam člověka, jehož jedinou výraznou charakteristikou je touha po postu.

Smutné je, že velice pravděpodobně prezidentem bude. Lidé jsou naštvaní na politiky a jsou schopni zvolit politickou nulu jen proto, aby to těm nenáviděným politikům, které si sami zvolili, ukázali. Lidem vadí, že nynější vláda šetří, a to je proti takovému Řecku ještě úplné nic.

Lidé by byli nejraději, kdyby se šetřilo vždy jen u toho druhého. Proto jsou schopni volit i člověka, který jim slibuje cosi, co splnit nemůže. Jsou ochotni kvůli své vlastní frustraci zvolit bývalého komunistu, který ochotně řekne každému to, co chce slyšet, i když si bude vzápětí protiřečit.

Je dvacet tři let po sametové revoluci a hlavními kandidáty na post prezidenta jsou dva bývalí komunisté Tohle už není "ostalgie", ale přímo ukázková hloupost národa, který rád strčí hlavu znovu do chomoutu, jen když mu někdo zaručí, že bude mít svůj žvanec na talíři každý den bez ohledu na to, kde se vezme. Je to smutná ukázka českého národa.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora