Odpůrci vlády Andreje Babiše si stěžují, že nám vládne „todleto“. Ti, kteří souznějí s „Milionem chvilek“, by dokonce chtěli repete roku 1989, kde by jimi nenáviděná vláda skončila a byla „lidem“ svržena.
Existuje zřetelná touha nemalé části společnosti zopakovat si rok 1989. Po demonstracích na Letné by měl premiér Andrej Babiš složit funkci tak, jak to udělal Ladislav Adamec v roce 1989, měla by nastoupit vláda „národní jednoty“ a měly by se konat „svobodné volby“. Pojmy v uvozovkách si ty uvozovky zaslouží, protože roky 2019 a 1989 nejsou totéž. U některých pamětníků roku 1989 lze vycítit i snahu udělat to tentokrát „lépe“, než se to podařilo v roce 1989. Kdyby Václav Havel vyhodil z Občanského fóra Václava Klause (jakkoliv dětinská je to představa!), neprošli bychom „divokými“ devadesátými roky a vše by moudře řídil Petr Pithart a jemu oddaní demokraté. A také by se nerozpadlo Československo!
Protože tyto názory ve velké části veřejnosti nespokojené s vládou „estébáka“ Babiše rezonují a někteří publicisté jsou dokonce o demonstraci na Letné ochotní psát ódy na „návrat ke kořenům“ – viz Karel Hvížďala na Neviditelném psu – stojí za to projít minulých třicet let a pokusit se odpovědět na otázku, proč nám dnes vládne „bolševik“.
Praktický důvod je dán výsledkem posledních voleb do poslanecké sněmovny. Hnutí ANO, ČSSD, KSČM a SPD získaly dohromady více než ústavní většinu ve sněmovně a nebylo možné sestavit vládu bez Andreje Babiše. ODS odmítla o koalici byť jen jednat (koalice hnutí ANO a ODS měla ve sněmovně těsnou většinu), ČSSD, která byla hlavním poraženým voleb, se nabídla jako „hráz populistům z SPD“, a vznikla tak menšinová vláda ANO a ČSSD. Ta se pak ve sněmovně opřela o dohodu s KSČM, která dnes navzdory nejhoršímu volebnímu výsledku reálně tahá za nitky moci.
Babiš ale nespadl z nebe jenom tak sám od sebe. Jeho moc přímo souvisí s tím, jak si počínaly vlády minulé, Klausovou počínaje a Sobotkovou konče. V devadesátých letech byl podíl komunistů na moci nepředstavitelný. Jednak byl bolševický režim v živé paměti národa, jednak byly činěny jisté pokusy vypořádat se s bolševickým totalitním režimem. Byl přijat a ctěn tak zvaný „lustrační zákon“, který vylučoval z účasti na moci osoby zapletené v minulosti do spolupráce s StB. Bývalí komunisté však hráli důležitou roli už ve vládě Václava Klause (Vladimír Dlouhý: V roce 1978 vstoupil do KSČ, předseda Základní organizace KSČ v Prognostickém ústavu, členství ukončil v prosinci 1989. V třetím týdnu listopadové revoluce v roce 1989 byl navržen jako jeden z 10 komunistů do vlády ČSSR a 10. prosince 1989 byl jmenován místopředsedou federální vlády). Bývalých komunistů však bývalo ve vládách povícero.
Během prvních měsíců roku 1990 se před prvními svobodnými volbami diskutovalo velmi živě o tom, aby byla KSČ postavena mimo zákon. Nestalo se tak (Václav Havel: „Nejsme jako oni“). Snad se někteří vedoucí představitelé tehdejšího Občanského fóra i domnívali, že komunisté nezískají více než 5 % hlasů a „propadnou“. Nejen že nepropadli, udrželi své postavení ve sněmovně a v roce 2017 se jejich hlasy staly důležitou součástí podpory menšinové vlády ANO a ČSSD.
Poslední velká bitva se mezi pravicí na čele s ODS a levicí reprezentovanou ČSSD odehrála v roce 2006. Vznikl takzvaný „volební pat“, v němž si tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek „přivlastnil“ hlasy komunistů a odmítal podpořit vládu s ODS. Nakonec to skončilo „přeběhlictvím“, díky němuž získala tehdejší vláda Mirka Topolánka většinu ve sněmovně a díky témuž pak i tato vláda v čase předsednictví EU i padla. Vláda Petra Nečase pak byla derniérou vlády pravice a neslavný konec tehdejšího premiéra dodnes sledujeme na obrazovkách ČT24 v soudních síních. Vláda Bohuslava Sobotky pak nástupu hnutí ANO čelila pokusem o kriminalizaci Babiše kauzou Čapí hnízdo a Sobotka byl nakonec nucen odejít. Přesto jeho odchod nezabránil debaklu ČSSD ve volbách 2017.
Bezmála třicet let od roku 1989 do 2017 jsme neměli vládu, na kterou by měla KSČM přímý vliv. Nicméně moc KSČM se projevila na krajské úrovni, kde zejména ČSSD s komunisty spolupracuje už několik volebních období. Andrej Babiš o sobě s oblibou tvrdí, že je „produktem“ politiky ODS a ČSSD. A je to do značné míry pravda. On reprezentuje tu část podnikatelů, kteří využili své kontakty před rokem 1989 a uplatnili je v nové situaci. Dokud byl mimo politiku, nikoho jeho bohatství moc nevzrušovalo. Jakmile ale do politiky vstoupil a začal ohrožovat stávající, takzvané tradiční strany, byly proti němu použity „tradiční“ nástroje jako již zmíněna kriminalizace v kauze Čapí hnízdo.
Zatím to vypadá na to, že se Babiš u moci udrží ještě minimálně jedno volební období, protože si jeho hnutí udržuje před svými rivaly výrazný náskok. Odstranit ho z premiérské funkce demonstracemi zcela jistě nepůjde. Babiš není Nečas, který to „zabalil“ bez boje. Takže je nutné ho porazit ve volbách a to bude zcela jistě velmi těžké. Opozice podobně jako Demokratická strana v USA bojuje s „ďáblem Babišem“ (v USA s ďáblem Trumpem), čili je to velmi osobní a program jde stranou. Jak v USA, tak u nás to opozice zkouší soudní cestou a ta spíše společnost hluboce rozdělí, než by „ďáblům“ ublížila. Proto nám tedy vládne „bolševik“.
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz