Smrt pěti českých vojáků otevřela debatu o tom, proč Češi bojují a umírají v neznámé zemi na druhé straně planety. Zhodnocení toho, jak je alianční mise v Afghánistánu úspěšná pro mezinárodní boj s terorismem, pro bezpečí západní civilizace i pro onu středověkou zemi jako takovou, přenechám tentokráte jiným odborníkům. Nabízím další variantu odpovědi z čistě pragmatického pohledu – proč máme mít české vojáky na zahraničních misích pro dlouhodobé zajištění bezpečnosti Česka.

Pro zodpovědnou debatu je nutná pečlivá veřejná diskuze o tom, jak úspěšná je mise NATO v Afghánistánu. Pokud je výstupem této diskuze, že je neúspešná, máme logicky dvě možnosti. Buď v ní zůstat, nebo české vojáky jednostranně stáhnout.

Můžeme ji s libovolným odůvodněním stáhnout, neprodloužit jí mandát. Ale pragmaticky: Jakým budeme Alianci spojencem? Na obranu dáváme sotva polovinu toho, k čemu jsme se zavázali. Náš příspěvek ke kolektivní bezpečnosti bude tak opravdu symbolický. Společenství totiž stojí na tom, že spolu drží v dobrém i ve zlém, když se nedaří. Už dnes jsme černým koněm, tímto tahem bychom se stali čistokrevným vyčůránkem, který chce být ochraňován, ale nijak nepomáhá ostatním.

NATO je naší jedinou bezpečnostní zárukou. Nic jiného prostě nemáme. "Neutralita" je utopií, když v reálném čase vidíme jednání Kremlu, který si bez otázek vzal silou území svého souseda, který má tu smůlu, že není v NATO. A je sousedem Slovenska, nikoliv někde v Asii. Jako malé zemi nám zbývá jen přispívat ke společné obraně i bolestnými misemi, v kterých třeba nevidíme stoprocentní smysl, ale nemáme s nimi principiální problém. Pak nám zbývá jen věřit, že platí princip kolektivní obrany a nezopakuje se nám Mnichov, kdy jsme zůstali sami.

Často zaznívá, že bychom neměli tolik spoléhat na Američany. Ne, to neměli. Ale musíme. V Evropě jsme totiž zoufale líní platit svou bezpečnost, takže tři čtvrtiny rozpočtu NATO platí Washington - američtí daňoví poplatníci. Často se říká, že bychom měli budovat evropský pilíř bezpečnosti. To tedy měli, ale pekelně nám to nejde.

V Evropské unii se sotva shodneme na malinkatých misích do Afriky. Evropská armáda je snem, který stojí jen na papíře. Měli bychom se co nejvíce pokusit o budování evropských obranných kapacit, které by měly ve světě velmocí skutečnou relevanci. Jenže ty dnes v Evropě nemáme a i v případě skokovitého nárůstu výdajů na bezpečnost tudíž ještě dekády budeme plně závislí na americkém obranném (a i jaderném - odstrašujícím) deštníku.

Proto je správné v Alianci s našimi spojenci diskutovat o smyslu různých misí, ale pokud se nechceme zbavit důvěry v kolektivní obranu, budeme se muset smířit s tím, že na výměnu budeme posílat malé mise i do míst, které nám nebudou dávat takový smysl jako některým našim spojencům. Tak to v partě bývá. Je rolí politiků vysvětlit veřejnosti, jak hodlají zajistit bezpečnost země. Případně přijít s racionální alternativou. Bezpečnost máme totiž jen jednu, jak si generace před námi již vyzkoušely.