Promýšlení možných důsledků eventuálního odchodu Řecka z eurozóny dává stále více za pravdu těm, kteří od začátku tvrdí, že osud eura se nás bytostně týká, a že proto není dobrou strategií držet se stranou hlavního evropského dění. Celá Evropská unie se pod tlakem krizových událostí zásadně proměňuje a je chybou si myslet, že změnám bude vystavena pouze měnová unie.

Jsme svědky rozrůzňování EU a momentálně je lhostejno, zda se analytici přiklání k pojmenování "jádro a periferie" nebo "soustředné kruhy" nebo "vícerychlostní Evropa". Ve všech těchto modelech totiž stojí Česká republika na okraji a může za to naše současná vláda. Kolem států eurozóny se seskupily státy, které sice euro z různých důvodů nezavedly, ale které se nechtějí vzdát možnosti spoluovlivňovat dění. To jsou země, které patří k tzv. "Paktu euro plus". Mezi ně se řadí Polsko se svou proevropskou vládou a je velká škoda, že jeho vliv a potenciál regionální mocnosti česká vláda chronicky podceňuje. Nečasův kabinet naši zemi bez jakýchkoli racionálních argumentů z kategorie "euro-plus" vyčlenil. Stojíme tak mimo jakékoli snahy o stabilizaci eura, mimo křižovatku evropského hlavního proudu. Tato skutečnost nás momentálně řadí na politickou periferii Unie, kde hrajeme smutnou roli statistů. Každý občan, který jen trochu chápe souvislosti naší hospodářské závislosti na okolním prostředí, musí být s tímto trendem naší evropské politiky nespokojen.

Vše bohužel nasvědčuje tomu, že se českým vládním stranám nedaří zorientovat v současném překotném dění na evropské scéně. Nejen zahraniční, ale i čeští profesionální diplomaté jsou právem frustrováni z toho, na jaká témata se domácí politická debata o naší roli v EU omezuje. Navíc je v poslední době skličující pozorovat (zejména v souvislosti s nedávným kongresem ODS), kolik se v naší největší pravicové straně najednou vyrojilo vlastenců a národovců. Místo toho, aby se ve světle aktuálního dění zamýšleli nad tím, jaký pozitivní scénář budoucnosti chtějí našim občanům nabídnout, zcela cynicky jdou vstříc tomu nejhoršímu, co lze v české politické tradici najít. Ano, národní hrdost a vlastenectví v masarykovském pojetí nejsou nijak v rozporu s naším zapojením do nadnárodní integrace. To, co nám však nyní nabízí špičky ODS, politizující prezident republiky a nově i nejvyšší představitel katolické církve, je něco radikálně jiného: tzv. tradiční hodnoty a vlastenectví jsou tu vědomě prezentovány jako kontrapunkt evropské integrace. Domněnka, že nám hurá-vlastenectví dopomůže v dnešním globalizovaném světě k prosperitě a bezpečnosti, je naprosto scestná.

Ať už bude vyústění řecké kauzy jakékoliv, bude mít nevyhnutelně za následek to, že vůle k solidaritě a soudržnosti mezi členy evropského projektu bude důležitějším kritériem politického vlivu v Evropě, než tomu bylo doposud.