Stručná odpověď zní: Protože vláda porušuje pravidla komunikace v době krize, v tomto případě v době pandemie, která už v Česku usmrtila přes 7 tisíc lidí a při níž se v době, kdy tento text píši, nakazilo covidem-19 již bezmála půl milionu lidí.
I proto podle průzkumu společnosti STEM/MARK z října 2020 jen pětina dotázaných se domnívá, že vláda koronakrizi zvládá. Aby v takto mimořádné situaci, která představuje u nás asi největší ohrožení od druhé světové války, lidé vládě důvěřovali a byla přesvědčivá, musí za jejími rozhodnutími stát všichni ministři, což se u nás neděje.
Odvolaný ministr zdravotnictví Roman Prymula (za ANO) se vymezuje proti novému ministrovi Janu Blatnému (za ANO), místopředseda vlády Karel Havlíček (za ANO) kritizuje za tvrdá opatření ministra zdravotnictví, aby pomohl byznysu, ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) straší, že pokud nebudeme razantní, budou v ulicích mrazáky na mrtvoly, a premiér Andrej Babiš (ANO), který prohlašoval koncem září, že je „za současný neutěšený stav v boji s koronavirem plně zodpovědný“, se do značné míry pár dní nato po krajských a senátních volbách straní pravidelných veřejných projevů a zřejmě chce vystupovat hlavně tehdy, když může oznámit dobré zprávy, jak mu radí marketing.
Zatímco vědci mohou o všem pochybovat, vláda v době jakékoliv krize musí hovořit jednohlasně. Sociologie proto hovoří o odpovědnosti subjektivní a objektivní. Subjektivní odpovědnost je omezená a soustředí se na odpovědnost za firmu, stranu, obec či vlastní osobu.
Odpovědnost objektivní je naproti tomu taková, která vyplývá automaticky z důvodů provozování jisté činnosti, v tomto případě z výkonu vládní moci. To je také důvod, proč nelze stát řídit jako firmu, tedy být pod bičem zboží a zisku: šéfové obou subjektů disponují rozdílnou odpovědností.
Tedy, aby nějaké vládě lidé důvěřovali, musí umět veřejně přiznat minulé chyby a pak nařízení, která vyhlásí, musí všichni členové vlády bezpodmínečně podporovat, což v dobře fungující společnosti platí i pro ty, kteří vládu opustili. Spory či hádky, které vedly ke kompromisům, se musí v době krize odehrávat pouze na zasedání vlády.
Toto pravidlo představuje i šanci, jak se společnost může z krize poučit. V době prosperity se vlády v naší civilizaci řídí průzkumy veřejného mínění, tedy názory většiny, která vždy nutně odpovídá průměru či podprůměru společnosti.
V době krize je třeba naopak prosazovat opatření, která většině nevyhovují, která jsou nepříjemná a občany omezují v jejich činnosti i nárocích. Ale jen díky takovýmto opatřením, která jim vnutí objektivní odpovědnost, je možné krizi překonat s minimálními ztrátami.
Toto poučení ovšem platí v každé i mnohem méně viditelné krizi. A pokud si to neuvědomíme, pokud se podle toho nebudeme řídit a naše společnost se bude rozhodovat zase převážně pouze průzkumy veřejného mínění či osobními či stranickými zájmy, přijdou brzy nové krize.
Nebezpečná otázka proto zní: Jaký poločas rozpadu má takto nastavená společnost, jejíž představitelé nectí objektivní odpovědnost a věří více stranickým či osobním zájmům?
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus