V české politice se rok 2013 zapíše do análů významnými, a zcela jistě přelomovými událostmi. Jsou dokonce i tací, kteří současné politické dění vidí jako změnu režimu. Konkrétně, směrem k většímu autoritářství a k méně svobody. Sice bych to tak dramaticky neviděl, nicméně že se něco v české politice pohnulo, a ne zrovna správným směrem, se mi zdá zřejmé.

Především naším prvním "přelomovým" bodem byla první přímá volba prezidenta. Naprosto katastrofální politika tehdy ještě vládnoucí pravicové vlády vedla k tomu, že se nepodařilo sjednotit na takovém kandidátovi pravice, který by měl naději na úspěch. Důsledkem toho byla živelná podpora Karla Schwarzenberga, která z něho na chvíli udělala málem favorita prezidenta, aby ve druhém kole propadl a s protřelým Milošem Zemanem si evidentně nevěděl rady. Významným pro volbu Zemana prezidentem tak byla naprostá dezorientace pravice násobená tím, že Zemanův předchůdce Václav Klaus se plně postavil na Zemanovu stranu. Najednou byly strašně důležité takové pojmy, jako je "národ", "pravé češství" apod. Národ pak zvolil většinově Zemana, aby toho ani ne za půl roku většinově litoval.

Pak se stala ještě mnohem obludnější věc: ÚOOZ předvedl "akci století", v níž spojil "mafiánské podnikatele" s českým premiérem, když byla zatčena nynější druhá žena Petra Nečase. Teď, po několika měsících, je jasné, že si ÚOOZ nemohl nechat ujít příležitost přistihnout při podvodech a zřejmě i trestné činnosti blízkou osobu českého premiéra. Vše ostatní byla, zdá se, jen "omáčka", aby čin Jany Nagyové byl odsouzeníhodnější a nebezpečnější. Tato aféra zlomila Nečasovi vaz a po ní padla i vláda.

Miloš Zeman využil této situace a bez zaváhání jmenoval "úřednickou vládu" v čele s Jiřím Rusnokem. Tento odborník na svém místě se nyní proslavil hlavně tím, že umí říkat "ty vole". A byla to především pravicová strana TOP 09, která se postarala o předčasné volby. Znovu se však prokázalo, že ten, kdo vyvolá předčasné volby, zdaleka nemusí být v těchto volbách úspěšný. ČSSD, lačná po moci, nakonec získala po sedmi letech v opozici nejméně hlasů od roku 1996(!) a vítězem voleb se stalo hnutí Andreje Babiše ANO.

Bohuslav Sobotka naopak evidentně ztratil a není vůbec důležité, že "vyhrál" spor s takzvanými pučisty. Vyhrál ho jen prozatím a tento spor se v ČSSD bude dále prohlubovat tak, jak se v budoucí koaliční vládě prokáže, kdo že fakticky vládne. Sobotka hezky mluví o tom, kolik programových priorit se už podařilo ČSSD vtělit do připravované koaliční smlouvy. Jen pro připomenutí – koaliční smlouva po volbách 2010 vydržela asi tři měsíce, než vypuknul spor o policejního prezidenta. A Nečas šel s prosíkem za prezidentem Klausem, aby mu pomohl spor vyřešit. Pomohl, ale pak už premiérovi vystavil nehezké vysvědčení a vedl s ním mediální přestřelky - tu o školství, tu o DPH apod.

Je politickou ironií, že se případná nová koalice bude muset také jako jedním z prvních problémů potýkat s existencí dvou policejních prezidentů. Sobotka by sice rád, aby ho Zeman jmenoval premiérem co nejdříve, ten však hraje svou hru a snaží se udržet co nejdéle u moci Rusnokův kabinet, který by velmi rád ještě rozhodl o prolomení těžebních limitů na Mostecku.

Od politiky sjednocení dvou sazeb DPH, vyhlášené již po volbách 2006 vládou Mirka Topolánka, navíc směřujeme ke třem(!) sazbám DPH, což má údajně pomoci snížit náklady ve zdravotnictví. Protože se však zatím ČSSD a ANO na daňové politice nedohodly, jsou Sobotkovy představy tak daleko od reality, jako Nečasovy představy před jednáním vlády s ministrem financí Kalouskem. Dnes víme, kdo tahal vždycky za kratší konec - a Kalousek to nebyl.

Zatím jsem stále spíše toho názoru, že než o "změnu režimu" se v Česku odehrává boj o to, zda se tradičním stranám podaří udržet ve voličské přízni nebo zda po pádu ODS nebude následovat i pád ČSSD a po dalších volbách výrazná dominance hnutí ANO.

Na otázku v titulku mám jasnou odpověď. Stále je mezi námi nezanedbatelné procento lidí, kteří "věří na zázraky" a jsou ochotni volit protestně pro kohokoliv, kdo jim nabídne "řešení". Současně je zřejmé, že tradiční strany dosavadního politického establishmentu kromě specifické skupiny komunistů ztrácejí půdu pod nohama. Velmi brzy se ukáže, a to již v příštím roce ve volbách do Evropského parlamentu a při komunálních a senátních volbách, zda zejména pravicové strany naleznou půdu pod nohama nebo ne. Velmi velký problém bude mít ve volbách i ČSSD, která převzetím vládní odpovědnosti ztratí aureolu obhájců chudých. A přitom by stačilo relativně tak málo. Přenechat zázraky církvím a esoterismu a netahat je do politiky.