Žít na Západě, být občanem svobodné, západní demokratické společnosti, žít v Evropě, být Evropanem, mít v Evropě své místo, svůj domov, své bezpečí, svoji jistotu, bylo po desetiletí neskutečným snem, nenaplněnou touhou nás i našich předků. Před dvaceti lety jsme tvrdošíjně opakovali "návrat do Evropy“, vrátit se na Západ, protože tam historicky patříme, tam je svoboda i demokracie. Musíme také vidět i to, že hospodářská síla, samostatná měna a absolutní suverenita ČSR nás před Mnichovem v roce 1938 neochránila, stejně jako před komunismem, který přišel po děsivé válce a milionech mrtvých v Evropě v roce 1948. Proto věřím v evropský projekt, který začali Západoevropané budovat po válce s pomocí Američanů. Nyní jsme Evropany, máme evropské pasy, naše děti studují po celém kontinentě, naši vojáci bojují v těžkých misích za bezpečnost Západu spolu s Američany a Brity a dalšími spojenci v NATO, kde brání hodnoty, ve které věříme. Zprvu jsme museli z komunismu i nacismu emigrovat, dnes potřebujeme prosadit evropské hodnoty doma a stát při nich. Bez hysterie, sebevědomě.
Minulost ale není za námi. Pořád, i po dvaceti letech se nejsme schopni doma dohodnout a vykročit k evropskému vlivu. A je to pro mne výzva, výzva k překročení prahu strachu a nedostatečné sebedůvěry, zda se v Evropě prosadíme. Stejně je pro nás dobrou výzvou předsednictví v EU. Nechápeme stále, že jsme se již prosadili, jen musíme s rozumem svou novou možnost využít.
Ze všeho nejvíc se ale bojíme vlastní nedostatečnosti, bojíme se, že neobstojíme, bojíme se silných, že budou silnější. Bojíme se také, že nic není natrvalo. Vždyť naposled to trvalo jen dvacet let. Proto se stále pokradmu ohlížíme přes rameno, kdo všechno je nepřítel, pořád necítíme jistotu. Pořád máme pocit, že tam někde jsou ti, oni, cizí, mocní, kteří o nás bez nás všechno rozhodnou, vše nám vezmou a my se jim neubráníme.
Být političkou a říci nahlas, že se nám naplnil sen, že jsme v Evropě, že je nám v ní dobře, že se jí nebojíme, že se v ní dokážeme uplatnit a ovlivnit ji, je považováno za nedostatek rozumu, naivitu, hujerství. Ale moje zkušenost je prostě taková, jak z hlediska prosazování českých zájmů, tak z hlediska prosazování politiky, které můžeme věřit a která je důvěryhodná. A protože jsem to zkusila ve věci, která se zdála být nemožná (férovější evropská politika vůči Izraeli), vím, že to jde a chci tuto sebedůvěru nabídnout i dalším a v dalších oblastech. Proto se nechci překřikovat s českými politiky, proto chci přivést do Evropského parlamentu tým expertů, kteří ovlivní i další oblasti českých zájmů a zájmů silné a vlivné Evropy.
Ale, dokážeme už být tak silní, abychom se v klidu zastavili, uvědomili si, že jsme si dokázali naplnit životní sen? Stali jsme se Evropany, žijeme v demokratické západní Evropě. Cítíme se v ní dobře. Nebojíme se jí. Jsme a můžeme být pyšní na to, že jsme to dokázali jako Češi a Moravané, že jsme nemuseli utéct, že jsme se do Evropy vrátili.
Je čas přestat se Evropy bát, je čas začít Evropu dělat, je čas Evropě začít věřit, to je to, oč mi jde a to je to, co chci dělat, pro vás i pro mé dcery. Zkrátka naplnit svrchovaně možnosti, které se nám naskýtají. Jestliže jsme Evropany a cítíme se v Evropě doma, je třeba záležitosti Evropy poznat, ovlivňovat a usměrňovat. Mnoho let jsme se ve strachu zříkali svého vlivu. Vliv v Evropě nám náleží, je zapotřebí jej naplnit.
Vlivní v Evropě nejsou ti největší, ale ti, kteří nalézají a dosahují řešení, kteří Evropu stmelují, Holanďané, Dánové, Švédové, takže klidně i Češi a Moravané. Vliv nemají ti, kteří Evropu rozbíjejí a pohrdají ji. Vliv mají ti, kteří jí rozumí, jsou jí ochotní věnovat energii, zodpovědnost, poznání a důvěru v ní. Proto jsem založila Evropskou demokratickou stranu, abychom se v Evropě nezbavovali svého vlivu.
poslankyně Evropského parlamentu