... protože je v pozici drába

Lékař a odborník na „špinavý vzduch“ Miroslav Šuta varuje, že podobně jako v případě neplnění kvót pro imigranty hrozí Česku žaloba i za to, že neplní program v ochraně ovzduší.

Jedním z důvodů, proč je na tom popularita EU v Česku podobně jako prosincové počasí, tj. na bodu mrazu, je bezesporu stav, kdy si EU na jednotlivých členských státech vynucuje plnění evropských směrnic a nařízení. Málokdo o tom přemýšlí tak, že to často může být i v obecném zájmu a prospěšné. O tom, že Česku hrozí žaloba i za to, že neplní povinnosti spojené s ochranou ovzduší, hovořil minulý měsíc na idnes.cz lékař Miroslav Šuta. Z obsáhlého rozhovoru vyjímám právě tento aspekt.

Jaké to pro nás může mít důsledky?
Je velká mediální kauza, že Evropská komise chce Česko hnát k unijnímu soudu, protože neplní závazky týkající se přijímání uprchlíků. Podobná žaloba ale hrozí Česku i v případě ovzduší. Před samotnou žalobou stát obdrží dvě varování a má možnost ještě změnit přístup. Česko už dvě varování dostalo.

Některé státy této žalobě u Evropského soudu už čelí.
V případě Bulharska už soud rozhodl, že pravidla nedodržuje a v tuto chvíli se řeší, jaké z toho budou vyvozeny důsledky.

Regulace znečišťování životního prostředí je nyní velmi aktuální téma. Poté, co prezident Donald Trump rozhodl o tom, že se Spojené státy nebudou řídit dohodou o ochraně klimatu, se další státy, a to i Rusko či Čína, odívají do role „zachránců klimatu“. Přitom zprávy o nesnesitelných smogových situacích ve velkých městských aglomeracích Číny jsou pověstné. Při olympiádě v Pekingu byla dokonce zakázána výroba v celé pekingské aglomeraci, aby se tu sportovci ze světa smogem neudusili.

Regulace mikroklimatu, tj. situace zejména v městských aglomeracích, je sice i u nás, většinou však jen reaguje na aktuální atmosférické podmínky (bezvětří a inverze). Nemá v zásadě žádnou přímou souvislost s dohodami o záchraně klimatu a měla by být v zásadě řízena v jednotlivých státech národními vládami. Právě národní vlády a místní samosprávy znají nejlépe podmínky v průmyslových a obytných aglomeracích a právě vlády a samosprávy by měly být těmi orgány, které budou dbát na co nejlepší životní prostředí ve svém regionu.

Socialistické Československo, podobně jako ostatní státy sovětského bloku, na ochranu ovzduší před exhalacemi naprosto rezignovalo. Zmohlo se jenom na takzvané „pohřebné“, které se vyplácelo obyvatelům v nejhůře postižených oblastí – například v někdejším Severočeském kraji. Katastrofální smogové situace způsobené exhalacemi tepelných elektráren se podařilo významně omezit až po listopadu 1989, kdy byly všechny elektrárenské zdroje vybaveny vypírkou spalin spojenou s odsířením. V současné době je hlavní metlou polétavý prach z automobilové dopravy a z průmyslu. Nejčastější smogové situace nastávají na Ostravsku, a to i importem znečištění z polských průmyslových podniků.

Z logiky věci plyne, že by starost o své občany měl mít především národní stát a ne bruselští úředníci a Evropská komise. Realita je však taková, že národní státy něco na úrovni EU i schválí (aby měly pokoj?) a pak zjišťují, že jejich souhlas by znamenal vynaložení nemalých finančních prostředků na dosažení přísných norem na kvalitu venkovního vzduchu. Takže se neděje nic nebo jenom málo. Pak náhle politici procitnou – Brusel nás chce dát k soudu! – a vymáhání unijních norem se dostane do politické roviny, že Brusel opět něco chce. Je to vlastně úplně zbytečná kauza. V Česku by to měli být především naši politici, kdo se o zákonné normy ochraňující naše obyvatelstvo bude zajímat, a každá vláda by se měla za stav životního prostředí v Česku zodpovídat. Opět to ale vypadá tak, že se případná další žaloba na Česko stane politizovanou věcí s tím, že „Ejhle, občane, Brusel zase něco chce a zasahuje do našich kompetencí.“

V Česku jsme dokázali snížit průmyslové exhalace odsířením elektráren, aniž bychom ještě v EU byli, prostě proto, že tu z éry socialismu byla jasná zkušenost s koncentracemi kysličníku siřičitého až tisícinásobně překračující doporučené hodnoty a politici plnili poptávku po takové politice. Ochrana ovzduší v mikroregionech jako Ostravsko či Mostecko by se proto opět měla stát dominantní v politice tamních krajských a obecních politiků a česká vláda by měla mít zájem na tom, aby se situace v problémových lokalitách zlepšovala (třeba i formou podpory topení plynem apod.). Vždyť Brusel je od nás daleko a primátor Ostravy či hejtman Moravskoslezského kraje tak blízko.