„Pokud potřebuji radu ve státních záležitostech, sednu si do vany, na hlavu si nasadím cylindr a čtu ve vnitřnostech mrtvé kozy,“ prohlásil haitský diktátor François Duvalier, který údajně ovládal voodoo a černou magii.
Tímto výrokem se zapsal mezi politické exoty. Pro připomenutí: Duvalier (1907-1971) byl absolutistický vládce Haiti s prvky kultu osobnosti. Prohlašoval se za čaroděje a ztělesnění haitského národa.
Vzpomínáte na slavné Škromachovy proslovy od bazénku? To bývaly morální nářezy. Duvalier sedával ve vaně, Škromach v bazénku… I další sociální demokrat, Jiří Dienstbier, se ve státních záležitostech musel nechat inspirovat Duvalierovou metodou. „Populární“ ministr pro lidská práva kritizuje vlastní ČSSD a mluví o zlomovém okamžiku strany, která se prý musí změnit a otevřít. Posloužit k tomu mají nejspíš následující návrhy z jeho dílny:
- Pozitivní diskriminace Romů, jejich oddlužení.
- Kvóty pro ženy.
- Volební právo pro cizince s trvalým pobytem v České republice.
- Možnost adopce dětí pro homosexuální páry.
No, nevím. Jestli to myslí vážně, tak tu ČSSD v očích voličů úplně dorazí; to je cesta modrých ptáků, jen trochu oklikou. Aby ta oklika ale nevedla k TOP09, jak říkají někteří rejpalové na adresu oranžových kalouskovců. Není se co divit, že se v okolí Prahy ve velkém ztrácejí kozy. Jejich stopy končí v Lidovém domě. Velké množství smysluplných státotvorných návrhů koresponduje se zvýšenou spotřebou věšteckých pomůcek.
Slávek Sobotka se musí děsit, kdy zase bude Jiří Dienstbier hádat z vnitřností o budoucím směrování ČSSD. Ani se mu nedivím. Co kdyby to Jirka popletl, podíval se do minulosti a uviděl tam eurotátu všech dělníků Falbera, kterak posílá novináře někam, kakaového Boba, vinaře Ratha, křišťálového Grosse, létajícího Tvrdíka, Slávka škudlícího na byt z poslaneckých náhrad, Housku v ráži a další a další…
Každá politická strana má svého Dienstbiera, který to údajně myslí dobře, ale stranu de facto poškozuje. V případě Úsvitu, strany jednoho muže a devíti členů, ten Černý Petr zákonitě padl na pana Okamuru.
Je zajímavé pozorovat nevraživost mezi pány Dienstbierem a Okamurou. Ale proč? Oba vynikají populistickými nápady. Ten první má za cílovou skupinu multi-kulti lidičky, pravdoláskaře, sluníčkáře, srdíčkáře, eurohujery a eurohavlisty. Ten druhý míří na zbytek naštvaných občanů. Potenciál obou skupin je veliký, místo je tu pro oba, takže pánové by si mohli kamarádsky podat ruku a usmířit se.
Největší rozdíl mezi nimi je jen v tom, kde jejich úžasné nápady vznikají. U Dienstbiera to již víme – ve vaně. U Okamury se to líhne nejspíš v kruzích obilí (sezóna je tu), odkud čerpá vědomosti a vesmírnou energii. Hnutí Úsvit již nemá jen devět členů, jak mu bývalo posměšně připomínáno. Zbrusu novým úsviťákům prý běží zkušební lhůty, a pokud nepropadnou, tak do konce roku by jich mělo být celkem padesát. Je to rozumné - víc hlav víc ví. Takže pro občany to bude pětkrát horší.
Jediné smysluplné prohlášení Tomio Okamury z poslední doby je, když řekl, že by zrušil funkci ministra pro lidská práva, jelikož stojí jen zbytečné peníze. V tom má naprostou pravdu. Bohužel, pan Okamura vždycky vidí pouze to, co my ostatní už dávno víme. Nikdy to není naopak, že by přišel s nějakou vlastní vizí, o které by nás přesvědčil a nám obyčejným (neosvíceným úsvitem) otevřel oči.
Jak je vidět, metody obou pánů mají jisté mouchy. Chtělo by to raději používat zdravý rozum.
Převzato z Dusannavratil.blog.idnes.cz se svolením autora