Po mimořádných volbách se dohodli pánové Miloš Zeman a Václav Klaus a uzavřeli na léta 1998 až 2002 Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice mezi ČSSD a ODS. Tato smlouva, které se říká Opoziční, měla zajistit menšinové vládě stabilní existenci. Kvůli tomu byla nazývána „skrytou velkou koalicí“, nebo „účelovým mocenským spojenectvím“.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: Byla tato kritika oprávněná?

Podíváme-li se do Evropy, zjistíme, že menšinové vlády nejsou žádnou výjimkou. Nejčastěji se vyskytovaly v Dánsku, Norsku a Švédsku, ale i ve Španělsku, Irsku či Itálii a ojediněle v Německu, Rakousku a Velké Británii, kde ale dlouho nevydržely. V Německu v roce 1962 dokonce existovala jen 24 dní. Aby takové vlády mohly fungovat, potřebují vždy nějakou vnější podporu.

Podívejme se proto podrobněji na Dánsko, kde menšinové vlády fungují dlouhodobě. První taková vláda tam byla ustavena v roce 1973, když po volbách klasické politické strany propadly a na politickém jevišti se objevily zcela nové subjekty, jako u nás po loňských volbách. Vlády se tam pak střídaly většinou po roce či po dvou a jen v letech 1978 až 1979 tam nakrátko vládla koalice sociálních demokratů s liberály, ale i ta dlouho nevydržela.

V současné době tam vládnou liberálové a parlamentní podporu této menšinové vládě zajišťují lidovci. Rozdíl mezi námi a Dánskem je ale v tom, že tam nemusí vláda - poté, co ji jmenuje král - žádat parlament o důvěru: v Dánsku stačí tolerance, která však může být kdykoliv narušena, když se v parlamentu dohodne většina na tom, že vládě vysloví nedůvěru.

Mezi vládnoucí stranou a opozičními stranami však v Dánsku neexistují žádné obecné dohody a ty, které existují, se týkají jen podpory určitých konkrétních kroků, i když se také ne vždy zveřejňují, což je v takových případech vždy silně kritizované v parlamentu i v médiích. Švédský systém je o něco sofistikovanější, ale v principu není rovněž moc odlišný. Takovýmto systémům se v sociologii říká negativní parlamentarismus.

Rozdíl mezi Dánskem a Českem je tedy evidentní: Dánské dohody jsou o tom, co budou prosazovat a nic druhé straně nezakazují. Naše opoziční smlouva naopak zavazovala ODS k tomu, aby do roku 2002 nevyvolala hlasování o nedůvěře a ani aby hlasování proti sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana nikdy nepodpořila. Zároveň ODS se nesměla dle této smlouvy ani účastnit jednání a dohod s třetími stranami, které by oslabily pozice dané opoziční smlouvou. Jenže právě střídání vlád je jeden ze základních znaků demokracie.

To jsou hlavní důvody, proč kritika Opoziční smlouvy byla oprávněná. Navíc její důsledky známe: tím, že nedocházelo k soustavné kontrole vlády opozicí, rozbujela se korupce, která v důsledku oslabila jak ODS, tak i sociální demokracii, což umožnilo snazší vstup na politické jeviště nesystémovým subjektům.

Proto je i současná toleranční dohoda mezi hnutím ANO a komunisty, pokud obsahuje klauzuli o nevyvolání jednání o nedůvěře, nestandardní.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel