Problém je Nečasovo mlčení

Za dva roky jsme od premiéra neslyšeli žádné jasné a srozumitelné stanovisko. Není divu, že podporovat takového politika je velice obtížné

Co se stane, jestli nebudou dořešeny katolické restituce:

1) Státu zůstane ve správě majetek v hodnotě řádově sto miliard korun s nejasný právním statusem. Tento majetek nebude privatizovatelný jinak než tak, že ho koupí subjekt se sídlem na Kajmanských ostrovech s neznámými vlastníky.

2) Stát bude nadále vyplácet mzdy duchovním (nejen katolickým, ale všech církví a náboženských společností, včetně Svědků Jehovových). To pochopitelně vyžaduje směrnice, odbory na ministerstvech a další pracovní místa.

3) Bude možné bez problémů ignorovat rozsudky nejvyššího soudu. Zatímco Václav Klaus se pokaždé podřídil (byť se skřípěním zubů), jeho nástupci už nebudou vázání.

Na základě takového seznamu odrážek se dá velmi přesně odhadnout, které politické síly chtějí celou záležitost rychle dořešit a které jí chtějí protahovat donekonečna. A pohled na postoje jednotlivých stran a uskupení teorii potvrzuje.

Vlastně je to o maličko složitější, protože v Čechách existuje obava z toho, že inkviziční hlídky začnou lidem kontrolovat počítače, nainstalují mikrofony do manželských ložnicí, budou unášet a zneužívat malé chlapce, ukamenují všechny nemanželské děti, zakážou ženám řídit automobil, začnou upalovat vdovy, zavedou povinné vzývání hare rama a zavedou trest smrti za urážku proroka. Možná ty věci nedělají katolíci, ale stoupenci nějakého jiného náboženství, ale kdo má takové detaily rozlišovat? Navíc je pravda, že katolíci mohli pro rozptýlení takových obav udělat víc. Třeba obnovení mariánského symbolu bělohorského vítězství nad vzpurnými Čechy je zbytečné a hloupé. Takže není divu, že se k protikatolickému odboji připojily některé pidistrany, které nemají program ani voliče a potřebují hlasy v nadcházejících volbách.

Ale ten základní problém je hlubší. Česká republika má premiéra, jehož základní komunikační strategií je důstojné mlčení. Když pominu nešťastný výkřik o partě plukovníků, neslyšeli jsme od něj za ty roky ani jedno jasné a srozumitelné stanovisko. Takže i jeho příznivci (nemylme se, pořád ještě nějací existují) jsou odkázáni na dohady.

Stačí připomenout třeba jednání o tzv. fiskální unii. Naprosto pitomá smlouva, která by nepřispěla k vyřešení žádného ekonomického problému a jejímž jediným "přínosem" by bylo zavedení okupační správy. Petr Nečas se zachoval neobyčejně statečně a jako jeden z mála evropských politiků jasně řekl, že se nepřipojí. Ale dozvěděl se o tom někdo z jeho voličů? Slyšeli jsme sled stručných a naprosto nejasných stanovisek, ze kterých nejdřív nebylo zřetelné, zda je premiér pro nebo proti, až nakonec vykrystalizoval názor, že se ke smlouvě nepřipojí kvůli nějakým složitým procedurálním problémům. Scénu pak celkem logicky ovládli kolaboranti s extrémně křivými páteřemi a se zdánlivě pádným argumentem, že když se německá okupace líbí všem ostatním, byla by skvělá i pro nás.

Mimochodem, nikdy jsme se nedozvěděli, co bylo vlastně cílem reforem, které chtěl Nečas provádět a které nakonec degenerovaly na mechanické zvyšování daní. Chce vrátit Českou republiku k hospodářskému růstu? Mají vzniknout nová pracovní místa? Nebo chce vláda jen oddálit o pár let státní bankrot? Nebo si myslí, že ho dokáže úplně odvrátit? Nic takového jsme nikdy neslyšeli. Stačí srovnat se začátkem 90. let, kdy se také "utahovaly opasky", ale většina lidí rozuměla tomu, že cílem je nastartovat v horizontu dvou až tří let takový růst, kdy se začne všem dařit lépe.

Mlčící muž se možná bojí, že média jeho stanoviska zkreslí. A nejspíš má pravdu. Ale v době blogů a videoblogů není žádný důvod, proč k občanům nemluvit pravidelně přímo. Třeba jen dvě minuty denně.

Dokážete si představit, jak by v éře youtube vypadalo působení "velkého komunikátora" Ronalda Reagana? Rozdíl není primárně v řečnických schopnostech, ale v prioritách. Americkému prezidentovi šlo v první řadě o to, aby obyčejní Američané dobře porozuměli, o co mu jde. A byl za to ochoten zaplatit cenu – včetně pravidelné rubriky v New York Times vysmívající se jeho řečnickým chybám. Kdyby zavedl čtyři úrovně schvalování každého citátu a zahalil se do důstojného mlčení, psala by o něm média s větší úctou. A byl by jen dalším prezidentem, který se snažil o hodně a nedokázal téměř nic.